Cesta za snem: Z Pyrenejí k polární záři
Prohánět se se psím spřežením pod polární září v zamrzlé divočině Laponska pro mě byl jako nesplnitelný sen. Tehdy jsem si něco takového ani nedokázala představit. Ale osud to zařídil jinak – tahle příležitost práce ke mně přišla úplnou náhodou, když jsem přecházela GR11 (pěší trasa, která prochází Pyrenejemi od Středozemního moře až k Atlantiku). Bylo to, jako kdyby se moje vášeň pro cestování spojila s touhou po dobrodružství, a já si postupně uvědomovala, že mě moje cesta zavádí na místa, o kterých jsem dosud jen snila.
Jak jsem se k práci dostala?
Jak už jsem zmínila, všechno přišlo úplně náhodou, když jsem v roce 2022 přecházela španělské Pyreneje. Dodnes si pamatuji ten den. Bylo horko, asi 41 stupňů, a já už několik hodin neměla vodu. Seděla jsem ve stínu, rozjímala a přemýšlela, co dál. Protože jsem šla sama, občas jsem se zabavila tím, že jsem přidávala fotky na Instagram nebo se koukala, co je nového ve světě. A právě díky Facebooku a skupině „Spolucestování“ jsem narazila na kluka ze Slovenska, který tam v tu chvíli přidával zimní fotky z Laponska – zamrzlé krajiny, polární záře a psí spřežení. Okamžitě jsem mu napsala, jestli by mi neporadil, jak se tam dostat. Během pár dní jsem měla domluvenou práci na listopad. I když byl teprve červenec, měla jsem jasno – pojedu tam.
Co jsem si zabalila?
Bylo to pro mě něco nového a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Zabalila jsem si proto věci podle selského rozumu a vzala si všechno teplé oblečení, které jsem doma měla. Budoucí zaměstnavatel mi měl poskytnout teplé boty, kombinézu a rukavice, takže jsem opravdu vzala jen to, co jsem měla k dispozici. Lyžařské oblečení, vlněné ponožky, vlněné svetry, které pletla ještě moje babička, čepice, rukavice a další nezbytnosti. Také jsme si vzala snowboard, hodně světýlek, fotky a různé blbůstky. 🙂 Kromě toho jsme si přibalila i více léků, protože na severu jsou o dost dražší než u nás.
Vyřizování a přípravy před cestou
Pár týdnů před cestou jsem kupovala trajekt do Trelleborgu – vyjde mnohem levněji, když ho koupíte s předstihem, než když ho necháte na poslední chvíli. Na cestu jsme vyrazila s časovou rezervou, o čtyři hodiny dříve, abych trajekt v pohodě stihla.
Kromě toho jsem před cestou musela také přeočkovat psa proti vzteklině a odčervit ho. Pokud plánujete cestu se psem do zahraničí, doporučuji si předem zjistit aktuální podmínky – podrobnější informace najdete na stránkách Státní veterinární správy nebo vám je poskytne váš veterinář.
Cesta a cena
Byl listopad, balila jsem si věci a vyrážela se svým starým autem Sharankem (Sharan z roku 1997). Nebyl sice v úplně nejlepším stavu, ale měl duši! 😀 Se mnou jela kamarádka Terka, její německá ovčanda Asta a můj husky Monty. Byly jsme jako rebelky, které se vydaly vstříc novému dobrodružství – 3000 km za polární kruh.
Jakmile jsme se dostaly na dálnici v Česku (vyrážely jsme z města Týn nad Vltavou), už to byla skoro nepřetržitá cesta bez větších zastávek. Trajektem jsme pluly z Lübeck-Travemünd do Trelleborgu, což nás stálo asi 74 eur za vše (za nás, psy i auto). Lepší je jet z Rostocku, pokud vyrážíte z Česka. Tohle jsem koupila omylem – byla to moje nepozornost. Nicméně plavba trvala přibližně šest hodin. Neměly jsme kajutu, nechtěly jsme za ní utrácet, a tak jsme jely opravdu „na pankáče“ – vzaly jsme si spacáky, lehly si na zem a celou dobu strávily na chodbě. I se psy jsme v pohodě přečkaly na podlaze, vyspaly se a poklábosily. To byl začátek našeho nezapomenutelného dobrodružství.
Jakmile jsme dorazily do Švédska, jely jsme už jen „rovně“ po dálnici až k městu Kiruna. Doprava tady byla skvělá – nikdo nikam nespěchal a všichni dodržovali předpisy. Byly jsme z toho mile překvapené.
Během cesty jsme se v řízení střídaly, takže jsme mohly jet téměř nonstop. Když na nás ale přišla únava, prostě jsme zastavily na odpočívadle a na chvíli si zdřímly v autě. Nebylo to ale žádné pohodlné spaní – už začínalo pěkně mrznout, takže i se všemi vrstvami oblečení nám byla zima a spánek nikdy netrval déle než 2–3 hodiny. Celkově nám cesta zabrala asi čtyři dny, a i když jsme většinu noci přečkaly v autě, jednou jsme si po cestě zaplatily ubytování, abychom se pořádně vyspaly a nabraly síly na další kilometry. Cesta nás dohromady stála přibližně 15 tisíc s vším – nafta, trajekt, jídlo, pití, ubytování atd.
Pozn. Trajektem jsem jela už několikrát, vždy se společností TT-Line.
Bydlení: život v přívěsu
kannel = společnost se psy, psím spřežením
Po příjezdu nás už čekali naši spolupracovníci, kteří nám všechno ukázali. Dodnes si pamatuju ten šok, když jsme zjistily, že budeme bydlet v nezateplené maringotce, přívěsu, kontejneru, nebo co to vlastně bylo. Nebyl tam ani záchod, ani sprcha, a uvnitř byla obrovská zima. Z každé strany maringotky jsme měla každá svůj mini pokojíček – vešla se tam jen palanda a pár věcí. Uprostřed maringotky byl stolek a kuchyň, která byla naštěstí docela dobře vybavená a měla všechno potřebné. Možná kdyby nám to někdo řekl předem, nebyly bychom tak překvapené. 😀 A není divu, venku bylo -30 stupňů a uvnitř topily jen dvě malé topení a jeden přímotop. Ačkoliv jsem si původně myslela, že to bude horší, nakonec jsme si na ty podmínky celkem rychle zvykly. Časem nám to už ani tolik nevadilo, i když ta zima byla opravdu výzva.
Sprchy a záchod byly asi 100 metrů od přívěsu, což nebylo tak hrozné, dokud se neucpaly a my jsme byly nuceny využívat kadibudku. Sice to nebylo úplně komfortní, ale nakonec jsme si našly způsob, jak to všechno zvládnout. Taková byla realita života na severu. A přestože jsme byly unavené a zmrzlé, nelitovaly jsme toho.
Elektriku jsme měly, takže jsme si mohly normálně vařit na sporáku. Nádobí jsme myly v lavoru a každý den jsme si nosily pitnou vodu. Možná se to někomu může zdát jako náročný život, ale věřte mi – byly to jedny z nejkrásnějších časů, které jsem kdy zažila.
Možná právě proto, že si člověk uvědomí, jak málo toho k životu vlastně potřebuje. Jak moc si začne vážit maličkostí. Tekoucí voda není samozřejmost. A taky jsme si uvědomily, kolik vody denně spotřebujeme. Věděli jste, že průměrný člověk v české domácnosti denně spotřebuje kolem 100 litrů vody? (splachování záchodu, umyvadlo, dřez, myčka atd.) My jsme za čtyři dny spotřebovali třeba jen 15 litrů. K zamyšlení, co?
Pracovní den
V kannelu jsem byla jako začátečník na pozici „handlera“. To je člověk, který se stará o psy – krmí je, uklízí, připravuje do spřežení, kontroluje zranění, podává léky a dělá další nezbytné věci. V této společnosti bylo 200 psů, takže práce rozhodně nebylo málo.
Den začínal brzy ráno 5-6 hodina. Musely jsme nakrmit všechny psy. Dávaly jsme jim teplou vodu s masem – takovou „polévku“, než šli pejsci běhat. K tomu jsme uklízely bobky a připravovaly všechno potřebné. Kolem deváté hodiny ráno přijížděly první hosté a my jsme musely nachystat spřežení. Venku byla tabule, kde byly napsané týmy psů a v jakém spřežení poběží. Každému psovi jsme postupně přiřazovaly jeho místo. Ze začátku to bylo těžké, protože jsme neznaly jejich jména, velikost postroje, ale časem jsme si vytvořily mapu kannelu a nakonec jsme si psy zapamatovaly.
Spřežení byla buď malá – měla třeba 3-5 psů – kdy si hosté sami řídili saně, nebo větší, které řídil zkušený průvodce, „musher“. V těch mohlo být klidně i dvacet psů, přičemž turisté seděli na saních a vezli se. Trasy se lišily – od krátkých, třeba jen 3 km, po delší, až 20 km. Kromě toho se dělaly i víkendové nebo týdenní túry, kdy se spalo v chatkách, které byly na trase a každý den se jelo dál.
Kolem 16 hodiny jsme měly chvíli na ohřátí, ale už od 17 hodin se začínalo znovu – musely jsme nakrmit psy, kteří nešli na večerní tour, a připravit ty, kteří měli noční projížďky. Tyto noční jízdy mohly trvat až do 23 hodin. Byly to fyzicky náročné dny – celý den venku, v mrazu, který někdy dosahoval -40 stupňů. Navíc byla polární noc, takže jsme prakticky celou dobu pracovaly ve tmě.
Upřímně řečeno, na začátku to bylo opravdu náročné, ale člověk si zvykne. Pracovaly jsme takhle několik týdnů bez volna. Není to určitě práce pro každého, ale tahle moje první zkušenost ve Švédsku byla zároveň skvělá, ale i náročná, jak po fyzické tak psychické stránce, protože jsem postupně začala zjišťovat pravdu o tomhle “byznysu” a že to není tak , jak si člověk myslí a jak je často prezentováno například na sociálních sítí.
Sen nebo krutá realita?
Teď přichází asi ta nejhorší část celého příběhu, při které se mi vždy svírá srdce a jen těžko se mi o tom mluví. Odjeli jsme do Švédska totiž jako naprosté naivky – nic jsme si o tom nezjišťovaly a měly jsme opravdu velké iluze o této práci. Možná to bylo i tím, že Česko je národ pejskařů, psi jsou pro nás jako rodinní členové. Sama mám svého psa už osm let. Od dětství jsme doma vždycky měli nějakého chlupatého parťáka, ke kterému jsme přistupovali s láskou a respektem.
O to víc mě zasáhlo, když jsem postupně začala zjišťovat, jak to v našem kannelu doopravdy chodí. Nejhorší byla informace, která mi dodnes nedá spát – staré a nemocné psy po sezóně jednoduše utrácí. Pro majitele jsou to „nepotřebná“ zvířata, která už nevydělávají peníze, a proto nevidí důvod, proč by je měli dál krmit a starat se o ně.
Pracovala tam s námi jedna dívka z Německa, která se každý rok snažila alespoň některé psy zachránit a najít jim nový domov. Moje kamarádka Terka, se kterou jsem do Švédska přijela, nakonec jednoho z těchto psů na konci sezóny adoptovala. Kdyby to neudělala, už by tu dnes nebyl. Po deseti letech, kdy neznal nic jiného než život v kleci, byl konečně osvobozen. I když už nemá moc sil, alespoň teď prožívá své poslední roky v teple domova, obklopený láskou. A právě tyhle momenty mě naučily, že i malá pomoc může znamenat hodně pro jedno jediné zvíře.
Od chvíle, kdy jsem se o tom dozvěděla, mi tahle informace nedala spát. Pokaždé, když jsem krmila starší psy, jsem si v duchu říkala: Budou tady i příští rok? Bylo mi do pláče pokaždé, když mi došlo, kolik psů v tomhle byznysu takhle žije – využití k práci, a když už nejsou dost výkonní, jednoduše se jich zbaví.
Po měsíci jsem si řekla dost. Musela jsem odejít. Moje psychika to jednoduše nezvládla. Cítila jsem se bezmocná mezi tím, co jsem mohla a co jsem chtěla. Přesto by stačilo tak málo, aby se psi měli dobře. Skvělý manažer v každém kannelu, který by se o ně staral a zajímal se o jejich potřeby s láskou a respektem.
A tak jsem odjela, i když to nebylo jednoduché. Nezvládla jsem to. Můj pohled na práci s psími spřeženími, i na celý tento svět, se změnil. Uvědomila jsem si, jak moc pro mě znamená láska a respekt ke zvířatům. A také jsem pochopila, že když se člověk rozhodne pro něco, co zní jako sen, je důležité být opatrný a mít realistická očekávání. Protože ne všechno je takové, jak se zdá.
Hororová cesta domů a lásce naproti
Moje kamarádka Terka zůstala ve Švédsku, a tak jsem se po měsíci a půl vracela domů sama. Dala jsem baterku do svého starého auta a modlila jsem se, aby naskočilo. Takovou dálku jsem nikdy sama nejela, ale po taťkovi a dědovi jsem skvělý řidič, takže jsem se nebála. Přede mnou bylo 3000 kilometrů a já se přistihla, jak se vlastně těším. Možná i proto, že doma na mě čekal někdo výjimečný – Vašek, můj přítel. Byli jsme přátelé, ale těsně před mým odjezdem do Švédska mezi námi přeskočila jiskra, nebo spíš vatra.🔥Místo abych zůstala s ním, jsem odjela. Možná to tak mělo být, abych si uvědomila, co je pro mě opravdu důležité. A nebo, aby si to uvědomil on. 😁
Cesta domů ale nebyla jednoduchá. Vyjížděla jsem v noci a hned po pár kilometrech mi přestaly fungovat stěrače. Na dálnici, kde byla břečka, která mi ve tmě létala na čelní sklo, to bylo naprosté peklo. Každých pár minut jsem musela zastavit, vylézt z auta a oplachovat sklo vodou, abych vůbec viděla. Po 500 kilometrech už jsem toho měla dost. Zkusila jsem sehnat pomoc v malé vesnici, ale nikdo mi nedokázal pomoci. Nejsem automechanik, ale jediné, co mě napadlo, bylo, že jsem možná špatně utáhla baterku. Bingo! Neměla jsem šroubovák, a tak jsem ji celou cestu dotahovala nůžkami.
Navzdory všemu jsem ujela celé Švédsko za jednu noc a den. Redbully mě držely vzhůru, adrenalin mě poháněl. Konečně jsem dorazila k trajektu, kde jsem si mohla na chvíli odpočinout. Najednou mi bylo špatně – vyčerpání si začalo vybírat svou daň. Zavolala jsem Vaškovi, řekla mu, jak se cítím, a usnula. Ráno jsem se nalodila na trajekt a přišla mi zpráva. Vašek mi jede naproti. Do Rostocku to nestíhá, ale potkáme se v Berlíně. Posledních 2,5 hodiny z Rostocku do Berlína uteklo jako nic – věděla jsem, že tam na mě čeká on. A právě tam, mezi kufry, psem a šíleným spánkovým deficitem, se začal psát náš společný příběh, který trvá dodnes.
Mushing a jeho zneužití
Jízda se psím spřežením je tradiční sport, nebo způsob dopravy, při kterém psi táhnou saně nebo jiný dopravní prostředek. Má dlouhou historii v oblastech jako Aljaška, Kanada a severní Evropa, kde byla po staletí nepostradatelnou součástí života lidí. Skutečný mushing je o vytrvalosti, souhře a vzájemném respektu mezi musherem a jeho psy. Každý pes má v týmu svou roli a prostor ukázat své schopnosti, zejména na dlouhých a náročných trasách, kde je spolupráce klíčová. Bez silného pouta mezi musherem a psy by tento sport nemohl fungovat.
Na druhé straně stojí turistické společnosti, které psy využívají k opakovaným a krátkým trasám, často bez ohledu na jejich fyzickou i psychickou pohodu. Mnohé z těchto společností vnímají psy jen jako nástroj k vydělávání peněz, drží je v nevhodných podmínkách a vyčerpávají je, dokud v nich nezůstane poslední zbytek sil. Takový přístup nemá s tradičním mushingem nic společného – místo sportu a souhry se z něj stává krutý byznys.
Pokud někdo pracuje v těchto podmínkách a nazývá se musherem, je to smutným důkazem, jak daleko se někteří lidé a společnosti vzdálili od původního smyslu mushingu. Skutečný musher své psy chrání, pečuje o ně a respektuje je jako rovnocenné parťáky. Proto je důležité rozlišovat mezi autentickým mushingem a komerčním zneužíváním psů pro turistickou zábavu a hlavně pro peníze.
Dávejte si pozor!
Na závěr bych chtěla říct jednu důležitou věc – pokud plánujete pracovat nebo si koupit zážitek se psím spřežením, dejte si pozor, koho tím podpoříte. Jak jsem už zmínila v příspěvku o práci v zahraničí, vždy si vyžádejte kontakty na bývalé zaměstnance. Nepodporujte slepě velké společnosti, i když se na první pohled mohou zdát profesionální a férové – realita bývá často úplně jiná.
Instagram a sociální sítě dokážou zkreslit skutečný stav. Lidé, kteří v těchto společnostech pracují, mohou sdílet krásné fotky, usměvavé psy a idylické scenérie, ale to, co se děje za zavřenými dveřmi, může být úplně jiný příběh. Pravda je, že ne všichni pejsci jsou šťastní a ne všude se s nimi zachází správně.
Dá se tohle zastavit?
Věřím, že ano. Žijeme v době internetu a sociálních sítí, které mají obrovskou sílu. Je možné apelovat na vlády a úřady, aby zpřísnily podmínky ochrany zvířat, ale je to běh na dlouhou trať. Co ale můžeme udělat hned teď, je dokumentovat to, co vidíme.
Máme telefony neustále u sebe. Jediný způsob, jak tyhle praktiky zastavit, je natáčet, fotit, sbírat důkazy o tom, co se děje. Tyto záznamy pak lze zveřejnit nebo předat organizacím, které se zabývají ochranou zvířat. Pokud máte podezření na týrání, nebojte se obrátit na veterinární kontrolu či příslušné úřady. Důkazy jsou to jediné, co má v boji proti těmto hrůzným praktikám skutečnou váhu. Pokud vás láká zážitek se psím spřežením, vybírejte pečlivě, koho podpoříte. Každá platba za zážitek a každá práce v kennelu, kde se se psy nezachází správně, jen prodlužuje tento nešťastný cyklus. Buďte obezřetní a zodpovědní.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud máte jakékoliv otázky nebo byste chtěli více informací, neváhejte mě kontaktovat:
📧 info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel
