Druhá šance
Se psím spřežením jsem měla možnost pracovat v listopadu a prosinci 2022 ve Švédsku, odkud jsem nakonec musela odjet kvůli nevyhovujícím podmínkám pro psy. V zimě 2023/24 jsem pak strávila celou zimní sezónu ve Finsku. Bylo to tentokrát opravdu tak idylické, jak jsem doufala, nebo jsem měla znovu smůlu? Dá se ještě najít místo, kde jsou psi na prvním místě, nebo se z toho stává čím dál tím větší byznys?
Jak jsem se k práci dostala?
Tentokrát, než jsem odjela do Finska, jsem sice nabídku našla opět v jedné Facebookové skupině, ale pečlivě jsem vybírala, kam pojedu. Jak už jsem zmínila v předchozím článku, ne všechno je tak růžové, jak se na první pohled zdá. Chtěla jsem pracovat ve společnosti, kde jsou psi na prvním místě, ne jen prostředkem k výdělku.
Hledání kannelu
Už od prvního dne ve psím spřežení jsem cítila, že tohle není jen obyčejná práce. Byla to kombinace tvrdé dřiny, lásky ke psům a tradice, která má na severu hluboké kořeny. Chtěla jsem se naučit vše – nejen jak správně pracovat se psy, ale také porozumět jejich chování, potřebám a celkové péči. Toužila jsem poznat musherskou tradici do hloubky a žít tento životní styl naplno. Proto jsem hledala společnost, kde bych se o tomhle mohla naučit všechno – ale je to vůbec možné?
Práce mě sama o sobě bavila a měla jsem chuť se každou sezónu vracet, mít zde stálou práci. Pro psy je samozřejmě lepší, když se tam každý rok vrací stejný tým, než když se střídají noví lidé. Proto jsem již na podzim začala hledat práci a tentokrát velmi pečlivě. Narazila jsem v jedné FB skupině na několik inzerátů a třídila je podle toho, jak se mnou komunikovali zaměstnavatelé, až mi zbyl jeden poslední kannel (společnost).
Tenhle kannel měl být podle majitelky rodinný a bylo zde jen 29 psů, což se mi hrozně líbilo! S majitelkou jsem měla několik hodinových hovorů, kdy jsem se ji ptala opravdu na všechno: jestli tam mají staré psy, jestli mají psy v kotcích nebo na řetězech, jestli do psů investují, jestli mají kvalitní jídlo, jestli mají místo pro staré nebo zraněné psy, někde v teple. Kde vyrůstají štěňata, jestli tam mají stálé zaměstnance atd. Všechno mi majitelka vybarvila a po několika dnech telefonování jsem ji řekla, že přijedeme. Bylo to jako sen.
Co jsem si zabalila
Byla to už moje druhá zimní sezóna, takže jsem tentokrát přesně věděla, do čeho jdu. Přesto jsem si balila věci stejně prakticky – vzala jsem všechno teplé oblečení, které jsem měla k dispozici. Budoucí zaměstnavatel nám sice poskytl teplé boty, kombinézy a rukavice, ale já si přibalila i lyžařské oblečení, vlněné ponožky, svetry, které pletla ještě moje babička, čepice, rukavice a další nezbytnosti.
Už jsem nevyrážela svým starým Sharanem jako loni, kdy jsme se dvě holky se dvěma psy vydaly do Švédska. Letos byla situace jiná. Na cestu jsem se vydala s přítelem a naším psem Montym, ve starém Rendovi, Renaultu Scénic, kterého jsme si spolu pořídili.
Oproti předchozímu roku bylo balení o něco náročnější. Věděli jsme, že po zimní sezóně chceme procestovat sever Norska, ale neměli jsme žádný pevný plán ani termín návratu. Kromě zimního oblečení jsme tak museli zabalit i věci na jaro a léto, a k tomu ještě vybavení na dálkové přechody – spacáky, stan, karimatky, trekové hole a další nezbytnosti. Znovu jsme s sebou vezli snowboardy a spoustu oblečení na různá roční období, i když tentokrát v menším autě a s menším psím osazenstvem.
Vyřizování a přípravy před cestou
Pár týdnů před cestou jsme kupovali trajekt – vyjde mnohem levněji, když ho koupíte s předstihem, než když ho necháte na poslední chvíli. Cestu jsme plánovali s dostatečnou časovou rezervou, takže jsme vždy vyráželi minimálně o čtyři hodiny dříve, abychom trajekt v pohodě stihli.
Kromě toho jsme před cestou museli také přeočkovat psa proti vzteklině a odčervit ho. Pokud plánujete cestu se psem do zahraničí, doporučuji si předem zjistit aktuální podmínky – podrobnější informace najdete na stránkách Státní veterinární správy nebo vám je poskytne váš veterinář.
Cesta a cena
Byl listopad, balila jsem si věci a vyrážela na svou další zimní sezónu za polární kruh. Celá trasa pro mě sice nebyla neznámá, ale i když jsem ji absolvovala už potřetí, stále to bylo velké dobrodružství – věděla jsem, jak si vše naplánovat, co si vzít s sebou a na co se připravit. Vyrazili jsme z Týna nad Vltavou a zamířili přes Prahu a Drážďany do německého Rostocku, odkud jsme se trajektem přeplavili do švédského Trelleborgu. Plavba trvala asi šest hodin, neřešili jsme žádné kajuty – spacáky na podlahu, trochu odpočinku a pohoda.
Jakmile jsme dorazili do Švédska, následovala dlouhá, ale klidná jízda na sever. Dálnice byly prázdné, řidiči ohleduplní a my jsme bez problémů projeli Malmö, Stockholm a pokračovali až k hranicím s Finskem. Přes Kolari jsme vjeli do Laponska a zamířili do našeho cíle – k lyžařskému středisku Levi.
Během cesty jsme se v řízení střídali, takže jsme mohli jet téměř nonstop. Když na nás ale přišla únava, prostě jsme zastavili na odpočívadle a na chvíli si zdřímli v autě. Nebylo to ale žádné pohodlné spaní – už začínalo pěkně mrznout, takže i se všemi vrstvami oblečení nám byla zima a spánek nikdy netrval déle než 2–3 hodiny. Celkově nám cesta zabrala asi čtyři dny, a i když jsme většinu noci přečkali v autě, jednou jsme si po cestě zaplatili ubytování, abychom se pořádně vyspali a nabrali síly na další kilometry.
Cesta nás vyšla zhruba na 15 tisíc se vším všudy.
Poz. Trajetem jsme jeli už několikrát, vždy se společností TT-Line.
Bydlení
Ten rok jsme opět bydleli v přívěsu, tentokrát opět bez WC, sprchy a tekoucí vody. Byl to přívěs o délce asi 4 metry a šířce 2,5 metru, kam se akorát vešla manželská postel, malý stolek a něco, co mělo připomínat kuchyňský kout – s ledničkou a kamny. Tentokrát jsme ale o podmínkách věděli předem. Možnost topit v kamnech byla obrovskou výhodou. Na druhou stranu jsme neměli na farmě ani sprchu a teplý záchod – to bylo až 10 km daleko ve městě, v apartmánu, kde bydlela naše šéfová.
Abych to uvedla na pravou míru – před příjezdem nám dala naše šéfka na výběr, kde chceme bydlet. Mohli jsme si vybrat buď komfortní byt, který byl ve městě. Zařízený, 2+kk s velkou koupelnou, teplým splachovacím záchodem, dokonce s balkonem, samostatnou kuchyní a velkým obývákem. Nebo bydlet v malém přívěsu na farmě s pejsky. Ani na chvíli jsme neváhali a řekli jí, že chceme bydlet v lese, obklopeni samotou, divočinou, pod polární září, která večer proudila na obloze s doprovodem vytí pejsků. A i když jsme v našem přívěsu neměli tekoucí vodu ani záchod, byli jsme šťastní, že můžeme celou zimu strávit tam.
Nebojte, záchod jsme měli! Byl asi 100 metrů od přívěsu, ale tentokrát to nebyl žádný vytápěný komfort, nýbrž kadibudka. Po pár dnech jsme jí začali říkat „Arctic Toilet“ – v -40 °C si totiž člověk sakra rychle rozmyslí, jestli se mu chce vysedávat na záchodě, nebo ne. 😀
Elektriku jsme v přívěsu normálně měli, takže jsme si mohli bez problémů vařit na sporáku. Nádobí jsme myli v lavoru a pro pitnou vodu jsme si jezdili jednou za 3–4 dny, když jsme vyráželi do apartmánu do sprchy a vyprat si oblečení. Většinou jsme brali barely s vodou, kolem 15 litrů, aby nám vystačily na několik dní. Možná se to někomu může zdát jako náročný život, ale věřte mi – byly to jedny z nejkrásnějších časů, které jsem kdy zažila.
Bohužel se nám ale několikrát za zimu stalo, že elektřina vypadla, protože naše šéfová zapomněla zaplatit účty. To znamenalo jediné – byli jsme odkázáni na velký mráz i doma, což bylo někdy opravdu nepříjemné. Představte si, že 12 hodin pracujete venku v -35 °C, těšíte se, že se konečně ohřejete, a místo toho přijdete do ledového přívěsu. Díky bohu jsme měli kamna, na kterých se dala aspoň ohřát voda, ale udržet je teplá celou noc bylo nemožné – po tak dlouhém dni jsme vždy okamžitě usnuli. To znamenalo jediné – buď jsme se v noci budili zimou, kdy nám doslova přimrzaly peřiny k sobě a zatopili jsme si, nebo jsme se ráno probouzeli do neskutečného mrazu, kdy bylo zmrzlé úplně všechno. Naštěstí se to stalo jen asi třikrát, ale byly to chvíle, na které se jen tak nezapomíná. A i když to bylo těžké, dnes na to vzpomínáme s úsměvem.
Možná jsme si právě proto uvědomili, jak málo toho k životu vlastně potřebujeme. Jak moc jsme si začali vážit maličkostí. Tekoucí voda a teplo není samozřejmost. A taky jsme si uvědomili, kolik vody denně spotřebujeme. Věděli jste, že průměrný člověk v české domácnosti denně spotřebuje kolem 100 litrů vody? (splachování záchodu, umyvadlo, dřez, myčka atd.) My jsme ve dvou lidech a s jedním psem, za čtyři dny vystačili třeba jen s 15 litry. K zamyšlení, co?
Zajímavost
V Kitille, kde bydlel naše šéfová, byly bytové domy po zhruba deseti bytech – a nikdo v domácnosti neměl vlastní pračku. Místo toho byla v přízemí společná prádelna s velkou pračkou, sušičkou a knihou, do které se každý zapisoval čas, kdy chtěl prát. Přišlo mi to jako skvělý nápad, hlavně z hlediska udržitelnosti. Navíc měla každá bytovka i vlastní saunu, kterou mohli obyvatelé využívat.
Pracovní den v kannelu
kannel = společnost se psy, psím spřežením
Do Finska jsme odjížděli s přítelem jako handleři – tedy pomocníci na krmení, čištění kotců a další každodenní péči o psy – s tím, že po určité zkušební době bychom měli začít pracovat i jako průvodci. Práce byla v mnoha ohledech podobná té, kterou jsme dělali předchozí rok ve Švédsku, ale přesto tu bylo několik zásadních rozdílů. Tentokrát jsme se ocitli v menším kannelu, kde bylo jen 29 psů. Díky tomu jsme se s nimi mohli lépe seznámit a věnovat jim víc individuální péče.
Ráno začínalo stejně – psy jsme nakrmili lehkou polévkou, dali jim vodu, vyčistili kotce a začali je připravovat do spřežení. Na rozdíl od Švédska tady téměř všichni hosté řídili saně sami. Průvodce, kluk z Francie, který tu pracuje již několikátou sezónu, jel na skútru jako první a za ním saně s lidmi. Trasy byly kratší, 2 km a 5 km, a byly zaměřené hlavně na rodiny s dětmi. Po projížďkách jsme pejsky nechali odpočinout, poté je nakrmili večeří a znovu uklidili kotce. Na rozdíl od Švédska tady nebyly žádné odpolední ani večerní túry, což nám umožnilo trávit s pejsky čas i jinak než jen během práce. Často jsme s nimi chodili na procházky, mazlili je, česali a jednoduše si užívali jejich společnost. Díky menšímu počtu psů jsme si k nim vytvořili mnohem bližší vztah.
Sen nebo krutá realita?
Druhý den po příjezdu jsem už šla do práce poznávat všechny ty úžasné pejsky. Hned první den jsem byla zaražená, protože mi majitelka tvrdila, že všichni psi jsou v kotcích a každý pes má nějakého spolubydlícího, ale nebylo to tak. Asi 8 psů bylo na řetězech. I tak to na první pohled působilo velmi dobře. Po pár týdnech jsem se adaptovala a začala dělat i svoje první guidování. Bylo to skvělé.
Ale přišlo to, čeho jsme se nejvíc báli. Pomalu se začaly vyplavovat věci na povrch. Začala jsem zjišťovat, že to, co mi bylo naslibováno, není úplně pravda. Psi neměli zateplené boudy, neměli kvalitní krmivo a byli na řetězech. Ke všemu tomu nás kontaktovali dva Češi, kteří pracovali kousek od nás. Byli na jiné farmě, a před touhle společností nás začali varovat.
Nakonec jsme se sešli. Pověděli nám, že tu pracovali a řekli nám všechny ty věci, které se zde děly a stále dějí. Dozvěděli jsme se, že tuhle společnost vlastní jedna majitelka, která má v Inari ještě jednu společnost, kde je 150 psů, a že je to jeden z nejhorších turistických kannelů ve Finsku. Už před lety dostala v Norsku zákaz chovu jakýchkoliv zvířat, protože týrala koně. Před příjezdem jsme o této majitelce nic nevěděli, netušily jsme nic, protože nám o tom naše šéfová samozřejmě nic neřekla. Kdybychom to věděli, nikdy bychom sem nepřijeli. A tak jsme jen doufali, že v malém kannelu, kde jsme pracovali, bude vše v pořádku.
Psi v té velké společnosti neměl prý hezký život. Mnozí z nich byli spíše vykořisťováni pro zisk peněz, než aby žili v nějaké dobré péči. Neměli ani kvalitní jídlo, které si po celém dni běhání zasloužili. Když přišlo vážnější zranění, místo ošetření byli psi rovnou utraceni. Starší psi v tomto kannelu ani neexistovali – jakmile pes nemohl běhat, nevyprodukoval peníze a byl zbytečný, jednoduše šel pryč.
Dozvěděli jsme se toho hodně, co nás šokovalo ještě víc – zvířata, která tam byla, byla často bezohledně rozmnožována, kolikrát to byla chyba nezodpovědných dobrovolníků, kteří nemají žádný vztah ke psům a tuhle práci šli dělat spíš jen pro to, aby měli zajímavé fotky na instagramu. Kvůli tomu se několikrát za rok a rodily štěňata, přičemž některá z nich měla stejný osud jako staří psi, protože jich bylo zkrátka moc.
Tohle vše se děje taky kvůli tomu, že se to prostě dít může. Například ve Finsku neexistují skoro žádné zákony na ochranu zvířat, a to je pro někoho, kdo má se psy tak silné vztahy, naprosto nepochopitelné. Byla tam prý několikrát veterinární kontrola, ale víte, jak to chodí – peníze mají velkou moc. A tady tomu nebylo jinak. Nikdo se neptal, kam zmizeli staří psi. Nikdo neřešil, proč v -40 °C nemají zateplené boudy, proč celý život žijí na řetězu, bez možnosti se volně proběhnout nebo si hrát s ostatními psy. Byli bráni jen jako pracovní nástroje – dokud sloužili, bylo o ně jakž takž postaráno, ale jakmile zestárli nebo onemocněli, jejich osud už nikoho nezajímal.
U nás to fungovalo dobře, tedy v době, kdy jsem tam s přítelem byla. Naše šéfová byla docela v pohodě, i když nebyla moc organizovaná, nechala nám ve většině věcí volnou ruku. O psy jsme se starali jen já a přítel, což byl velký bonus. Občas přijela nějaká studentka na praxi, ale jinak jsme byli hlavními pečovateli. Kluk z Francie, který tam byl na začátku, odjel asi po dvou týdnech na tu druhou velkou farmu, kde zoufale potřebovali lidi.
70 psů, ale stále jen dva lidé
Náš pobyt ve Finsku už tak nebyl kvůli těmto informacím úplně idylický, ale to, co přišlo v průběhu zimy, bylo jako poslední kapka. Kvůli problémům v té druhé společnosti, nejspíš s veterinární kontrolou a nedostatkem zaměstnanců – se k nám začali postupně navážet psi z kannelu, kde panovaly ty zmíněné otřesné podmínky. Původně jsme měli 29 psů, ale během pár dnů jich u nás bylo skoro 70.
Zní to jednoduše, ale byly to jedny z nejnáročnějších dnů, jaké jsme zažili – a to přímo uprostřed hlavní sezóny, v lednu, kdy jsme už tak měli práce nad hlavu. Přestože jsme najednou měli trojnásobný počet psů, stále jsme na vše byli jen my dva. Přítel se měl postarat o vytvoření místa pro 20 nových psů, kteří měli přijet hned druhý den. Celou noc pracoval v metrovém sněhu a v extrémních mrazech, aby postavil nové boudy a připravil řetězy kolem stromů. Jelikož byl kannel umístěný v lese, musel ještě pokácet stromy, aby kolem každého z nich zůstal alespoň 4metrový volný prostor, jak to nařizuje finský zákon.
Během několika dalších dnů k nám přivezli dalších 20 psů a z malé “rodinné” společnosti se najednou stala velká farma. Ze dne na den jsme se museli postarat o více než dvojnásobný počet psů, ale stále jsme na to byli jen my dva – žádná další pomoc nepřišla. Bylo to vyčerpávající a naprosto neudržitelné, ale neměli jsme na výběr. Ačkoliv jsme dělali, co bylo v našich silách, tenhle moment nám definitivně ukázal, jak krutý a nekompromisní dokáže být tento byznys.
Tradice nebo zneužívání?
Mnozí psi jsou v těchto společnostech celý život přivázaní na řetězu a běhají jen v zimní sezóně, a to především u velkých turistických společností, kde je víc než 100 psů. Je jasné, že při takovém počtu psů není možné je pravidelně venčit, zejména mimo sezónu, třeba během léta. Co si myslíte, že se s nimi děje? Nic. Jsou zavřeni v kotci, nebo ještě hůř, přivázaní na řetězu, a až na podzim začíná jejich trénink. Tyto hrůzy se bohužel dějí v mnoha velkých společnostech.
Nevím, jak přesně to funguje v Norsku – prý tam mají přísnější pravidla na ochranu zvířat. Ale když jsem se dívala na různé společnosti, nemůžu říct, že by mě to úplně přesvědčilo. Psi přivázaní na řetězech, někdy sotva metrových, mi prostě nepřijdou jako něco, co bych mohla považovat za správné. Ať si každý říká, co chce – nejsem odborník, ale jedno vím jistě: život na řetězu není život, jaký by si zvířata, a zvlášť husky, zasloužila. Je sice pravda, že tráví hodiny v pohybu, ale to neznamená, že by jejich podmínky mimo běhání měly být takhle omezené. Měli by mít možnost volného pohybu, důstojnější prostor a prostředí, které odpovídá jejich přirozeným potřebám.
Samozřejmě existují výjimky – místa, kde se o psy starají opravdu dobře a berou je jako členy rodiny. Ale hranice mezi dobrým a špatným zacházením je velmi tenká. Mnoho lidí pracuje v kannelech, kde to rozhodně nefunguje ideálně, a přesto žijí v domnění, že mají skvělou práci. Nad tím, co se děje kolem nich, raději přivírají oči.
Mně osobně už jako týrání přijde, když psi celý svůj život běhají jen stejný dvoukilometrový okruh, pořád dokola. Třeba osm let, aniž by poznali něco jiného. A právě takhle to v mnoha společnostech funguje. Pak vidíte ty psy… Když jsem se je snažila vzít na procházku, nevěděli, co mají dělat. Nechtěli jít dál než na těch pár kilometrů, které znali celý život. Neznali vodítko. Byli vyděšení, nejistí, ztracení. A to je jen zlomek toho všeho, co se tam děje. Je to něco, co se těžko popisuje slovy, ale o to hůř se na to dívá.
Přesto jsem zůstala.
Jelikož jsme byli ve Finsku jediní zaměstnanci, rozhodli jsme se zůstat. Věděli jsme, že to není naše zodpovědnost – mohli jsme kdykoliv odejít a najít si něco jiného. Ale nechtěli jsme. Bylo nám jasné, že majitelka nesežene nové pracovníky ze dne na den, a tak jsme kvůli pejskům zůstali.
Ze svých dýšek jsme jim kupovali kvalitnější jídlo, pamlsky a další věci, které jim alespoň trochu zpříjemnili život. Možná jim to nezměnilo celý svět, ale věděli jsme, že alespoň na chvíli zažili něco hezčího. Nakonec jsme tam zůstali zbytek zimní sezóny, během níž jsme měli celý kannel na starost.
Po práci jsme brali vodítka a pejsky učili chodit na procházky. Trénovali jsme štěňátka, vyčesávali pejsky, mazlili se s nimi a snažili se jim ukázat, že ne všichni lidé je berou jen jako stroje na peníze. Měli byste vidět tu změnu – ten vděk v jejich očích a chování oproti tomu, jací byli, když jsme přijeli.
Bohužel jsem si sama sobě nalhávala, že se budou mít dobře i po našem odchodu. Ale v hloubi duše jsem věděla, že až přijde další zimní sezóna, všechno se pravděpodobně vrátí do starých kolejí…
Asi o půl roku později jsem narazila na článek ve finských novinách. Na té velké farmě našli ve stodole několik mrtvých psů. Farma se údajně zavřela a všichni přeživší psi byli převezeni na farmu, kde jsme dřív pracovali. Dodnes na ně myslím a trápí mě, jak se asi mají. Nesla jsem to těžce tehdy a stále mě to tíží.
Zlomené srdce
Tohle mi dodnes láme srdce. Po 6 měsících strávených s úžasnými psy, výchovou štěňat, venčením, kdy vám všichni pejsci přirostli k srdci, bylo tak těžké se rozloučit. Ještě těžší bylo vědět, jaký osud je čeká. Chtěli jsme adoptovat několik psů, a i když nám byli slíbeni, nakonec to nevyšlo a majitelka je radši přeprodala do jiné společnosti. Dodnes se mi o nich zdá a já mám velký smutek v srdci, že se tohle může dít. Tuhle práci bych chtěla dělat, protože mě obrovsky bavila, ale chtěla bych ji dělat ve fungujícím kannelu, kde nejsou psi bráni jako stroje. Je ale opravdu těžké na takovou společnost narazit a všem, kteří mají takové štěstí to z celého srdce přeji.
Rozdíl Švédsko/Finsko
Rozdíl mezi prací ve Švédsku a ve Finsku byl obrovský. Starali jsme se o 200 psů, což znamenalo neustálý shon a minimum času na budování bližšího vztahu. Zaměřovali jsme se hlavně na to, aby všechno fungovalo, ne na individuální péči. Ve Finsku to bylo úplně jiné. Měli jsme na starosti „jen“ 29 psů, takže jsme se jim mohli víc věnovat, lépe je poznat a vytvořit si s každým z nich opravdové pouto. Každý pes měl svou jedinečnou osobnost, kterou jsme postupně objevovali. Díky tomu pro mě práce nebyla jen fyzickou dřinou, ale hlavně o vztahu se psy – a právě to byl ten největší rozdíl.
Dalším velkým rozdílem bylo složení týmu. Ve Švédsku bylo zaměstnanců mnohem víc, včetně sezónních brigádníků, kteří často neměli dostatečné zkušenosti ani vztah ke psům. Spousta z nich si myslela, že jedou na dovolenou, měli o práci romantické představy, ale realita je rychle dostihla – těžká dřina, mrazivé počasí a fyzická náročnost. Často ani nevstali do práce, nebo ji jednoduše nezvládali, a to se pak odráželo na péči o psy. Naopak ve Finsku jsme všechno zvládali jen ve dvou – já a přítel. Měli jsme pevně daný režim a všechno fungovalo tak, jak mělo i když jsme za 6 měsíců neměli skoro žádné volno.
Ve Švédsku, díky velkému počtu psů a turistů, měl kannel dostatečný výdělek a nešetřilo se na kvalitním krmivu – psi dostávali maso, výživné jídlo a měli k dispozici léky, když bylo potřeba. Ve Finsku to tak ale nebylo. Kvůli menším příjmům (podle slov majitelky – i když spíš proto, že za psy nechtěla utrácet) krmila psy jen granulemi a dávala jim studenou vodu, což naprosto nestačilo pro tak fyzicky náročnou práci. Nakonec jsme se s přítelem rozhodli do kvalitnějšího jídla investovat z vlastních peněz, protože nám záleželo na tom, aby měli lepší výživu.
Mushing a jeho zneužití
Mushing je tradiční sport a způsob dopravy, při kterém psi táhnou saně nebo jiný dopravní prostředek. Má dlouhou historii v oblastech jako Aljaška, Kanada a severní Evropa, kde byl po staletí nepostradatelnou součástí života lidí. Skutečný mushing je o vytrvalosti, souhře a vzájemném respektu mezi musherem a jeho psy. Každý pes má v týmu svou roli a prostor ukázat své schopnosti, zejména na dlouhých a náročných trasách, kde je spolupráce klíčová. Bez silného pouta mezi musherem a psy by tento sport nemohl fungovat.
Na druhé straně stojí turistické společnosti, které psy využívají k opakovaným a krátkým trasám, často bez ohledu na jejich fyzickou i psychickou pohodu. Mnohé z těchto společností vnímají psy jen jako nástroj k vydělávání peněz, drží je v nevhodných podmínkách a vyčerpávají je do krajnosti. Takový přístup nemá s tradičním mushingem nic společného – místo sportu a souhry se z něj stává krutý byznys.
Pokud někdo pracuje v těchto podmínkách a nazývá se musherem, je to smutným důkazem, jak daleko se některé společnosti vzdálily od původního smyslu mushingu. Skutečný musher své psy chrání, pečuje o ně a respektuje je jako rovnocenné parťáky. Proto je důležité rozlišovat mezi autentickým mushingem a komerčním zneužíváním psů pro turistickou zábavu a především peníze.
Dávejte si pozor!
Na závěr bych chtěla říct jednu důležitou věc – pokud plánujete pracovat nebo si koupit zážitek se psím spřežením, dejte si pozor, koho tím podpoříte. Jak jsem už zmínila v předchozím příspěvku o práci v zahraničí, vždy si vyžádejte kontakty na bývalé zaměstnance. Nepodporujte slepě velké společnosti, i když se na první pohled mohou zdát profesionální a férové – realita bývá často úplně jiná.
Instagram a sociální sítě dokážou zkreslit skutečný stav. Lidé, kteří v těchto společnostech pracují, mohou sdílet krásné fotky, usměvavé psy a idylické scenérie, ale to, co se děje za zavřenými dveřmi, může být úplně jiný příběh. Pravda je, že ne všichni pejsci jsou šťastní a ne všude se s nimi zachází správně.
Dá se tohle zastavit?
Věřím, že ano. Žijeme v době internetu a sociálních sítí, které mají obrovskou sílu. Můžeme oslovit vlády a úřady a požadovat zpřísnění podmínek ochrany zvířat, i když je to běh na dlouhou trať. To, co ale můžeme udělat hned teď, je dokumentovat to, co vidíme.
Máme telefony neustále u sebe. Chceme-li tyhle praktiky zastavit, musíme natáčet, fotit a sbírat důkazy o tom, co se kolem nás děje. Tyto záznamy pak lze zveřejnit nebo předat organizacím, které se zabývají ochranou zvířat. Pokud máte podezření na týrání, nebojte se obrátit na veterinární kontrolu či příslušné úřady. Důkazy jsou to jediné, co má v boji proti těmto hrůzným praktikám skutečnou váhu.
Pokud vás láká zážitek se psím spřežením, vybírejte pečlivě, koho podpoříte. Každá platba za zážitek a každá práce v kennelu, kde se se psy nezachází správně, jen prodlužuje tento nešťastný cyklus. Buďte obezřetní a zodpovědní.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud máte jakékoliv otázky nebo byste chtěli více informací, neváhejte mě kontaktovat:
📧 info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel
