Kdo jsem?
Můj příběh
Ahoj, vítám vás na mém blogu! ❤️
Jmenuji se Anička, je mi 27 let a cestování mi úplně obrátilo život naruby – v tom nejlepším slova smyslu. Ne vždycky jsem ale byla ta, co vyráží s batohem na zádech do hor a spí pod širákem.
Od svých patnácti let jsem byla spíš holka, co se ráda namaluje (zmaluje), hezky oblékne a vyrazí na párty. Make-up pro mě nebyl jen otázkou stylu nebo parády.
Dnes už vím, že to ve skutečnosti byla jen maska, za kterou jsem se schovávala, protože jsem se necítila dost dobrá. Na střední jsem si prošla šikanou kvůli akné, a i proto jsem si tehdy nedokázala odlíčit obličej ani na jediný den.
Ale někde pod tím vším make-upem jsem cítila vandračku, která potřebovala zažít nějaké dobrodružství. Tenhle vnitřní hlas jsem poslechla až o několik let později.
Rok plný změn
Touhu po cestování jsem objevila v roce 2022, když jsem se poprvé sama vydala na dálkový přechod přes španělské Pyreneje. Něco takového jsem chtěla udělat už dřív, ale v mém okolí nikdo necestoval, a tak jsem si říkala, že sama, ještě jako žena, nemůžu vyrazit.
Bála jsem se toho, jestli to zvládnu, jestli to není nebezpečné. Navíc jsem neuměla ani anglicky, což mi přišlo jako další obrovská překážka. Dlouho jsem neměla odvahu prostě sbalit batoh a vyrazit do světa.
A pak, ve svých skoro 25 letech, jsem se konečně sbalila a vydala se sama na trasu GR11. A tam, někde mezi horami, jsem začala znovu poznávat samu sebe.
Moje cesta začala celkem nenápadně, ale zavedla mě na místa, o kterých se mi dřív ani nesnilo. A právě o tom vám tady budu vyprávět. O tom, jak se z obyčejného života stal život neobyčejný.
Čtyřnohý parťák
Na fotce vedle mě vidíte mého skvělého psa Montyho, který se narodil v roce 2017. I díky němu jsem začala trávit víc času v přírodě a postupně se dostala k aktivnímu životnímu stylu. Možná bych ke spoustě věcí nenašla cestu, kdyby mě k nim nepřivedl právě on.
Od chvíle, kdy jsem začala cestovat, je Monty skoro vždy se mnou. Jezdíme spolu autem, prošli jsme spolu pěšky Lofoty a zvládl se mnou i stopování v Norsku. Vybírám si takové práce nebo dobrovolnické projekty v zahraničí, kde může být i on. (brzy o tom bude samostatný článek..)
Jak jsem se (ne)naučila žít
Pocházím z jižních Čech a vystudovala jsem střední odbornou školu stavební, která mě ale moc nebavila. Už na škole jsem často cítila, že nejsem na správném místě. Učili nás tam spoustu věcí, ale já se pořád dokola ptala: „A kdy se jako naučím, co mám vlastně dělat se svým životem?“ Odpověď nepřišla. Chyběla mi možnost objevovat, v čem jsem dobrá, co mě baví, a co mi dává smysl. Byla jsem z toho zmatená a ztracená.
Hned po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání, ale stále jsem uvnitř necítila naplnění. Pracovala jsem na Jaderné elektrárně Temelín, pak v restauraci, odjela jsem na první sběr vína do Francie, kde jsem poprvé zkusila punkový život a poznala lidi, kteří cestují. Zkusila jsem i sezónní práci ve Špindlerově Mlýně. Měnila jsem zaměstnání jedno za druhým a stále více toužila prožít svůj život jinak, než jak jsem ho znala. Nechtěla jsem přežívat v režimu „od 6 do 15, pondělí až pátek v průběhu 60 let“. Chtěla jsem žít. Ale nevěděla jsem, jak na to. Přeci to nějak musí jít – je tolik lidí, kteří takhle žijou! Představa 25 dní dovolené ročně mi připadala absurdní.
Tyhle myšlenky mě doběhli v březnu 2022, když jsem znovu, po neúspěšných pokusech žít jinak, nastoupila na JE Temelín, podruhé v životě na HPP. Dostala jsem 25 dní dovolené, vlastní kancelář a pohodovou práci. Ze začátku jsem byla nadšená, ale brzy se dostavil pocit prázdnoty. Nechci, aby to vypadalo, že jsem si práce nevážila – vím, že by za ni někteří dali cokoliv. Ale já jsem se tam necítila dobře. Moje vnitřní já křičelo, že tohle není můj život. Okolí mělo radost, rodiče byli spokojení, že jsem se „usadila“ a „začala normálně žít“, ale já jsem věděla, že tohle ještě není můj příběh.
Poslechnu svůj vnitřní hlas
Tahle práce ve mně nakonec probudila to, co jsem vždycky chtěla. Byl květen 2022, blížil se konec tříměsíční zkušební doby a já uvnitř cítila obrovský tlak. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale poprvé v životě jsem se odvážila ten hlas uvnitř sebe opravdu poslechnout. Doma jsem si pustila své nejoblíbenější filmy – Divočina a Útěk do divočiny. Filmy, které ve mně vždycky probouzely touhu někam vyrazit. Být venku, jít daleko, toulat se přírodou, objevovat svět a cítit tu opravdovou svobodu. S každou scénou, s každou melodií soundtracku mi docházelo, že už to nemůžu dál odkládat. Že je čas konečně vyrazit – a tak bylo rozhodnuto. Chci si sbalit batoh a jít. Kamkoliv.
„Největší strach, který musíme překonat, je strach z neznámého.“
— Henry David Thoreau, kniha: Walden aneb Život v lesích—
Pyreneje – láska na první pohled
V té době jsem znala jen GR221, kterou jsem šla rok předtím, ale nemám na ni nejlepší vzpomínky. Bylo úmorné horko, nesla jsem těžký batoh, protože jsem tehdy ještě netušila, že existuje něco jako ultralight vybavení. A aby toho nebylo málo, hned na začátku trasy jsem si udělala výron kotníku a celý přechod jsem šla se zraněnou nohou.
Hledala jsem tedy další GR trasu. Otevřela jsem Google a jednoduše zadala: „nejkrásnější dálkový přechod v Evropě“. Objevila se mi spousta článků s různými trasami, listovala jsem a listovala, až na mě vykoukla ona osudná GR 11 – 860 km přes španělské Pyreneje . Moje láska. Moje poprvé. Podívala jsem se na pár fotek, zjistila, odkud kam vede, a bylo rozhodnuto – jdu!
Do dneška si pamatuju, jak jsem se bála zavolat šéfovi, že dávám výpověď. Teď mi to přijde smutné, že jsem měla takový strach ze svého vlastního rozhodnutí.
Vážně se to děje?
Objednala jsem si stan a začala balit. Neřešila jsem žádné detaily. Prostě jsem si vzala, co dům dal, a vyrazila. Nechci tím ale říct, že je to správný přístup. Může to být nezodpovědné a nepřipravenost se nemusí vyplatit. Ale tehdy, v tu chvíli, jsem jen poslechla své srdce. Jednoduše. Bez zbytečného přemýšlení. Bála jsem se, že kdybych začala číst o všech nástrahách a rizicích, vytvořila bych si v sobě strach a nakonec bych nevyrazila vůbec.
Teď už vím, že strach často nevychází z reálného nebezpečí, ale z přemíry informací a scénářů, které si sami malujeme v hlavě. A právě tehdy, když jsem byla úplně sama v nádherných horách, mi došlo, jak moc jsme jako lidstvo zapomněli žít v souladu s přírodou. Začali jsme se jí bát. Spát pod širým nebem nám najednou připadá děsivé, i když je to něco naprosto přirozeného. Něco, co máme zakódované hluboko v sobě. Kéž by si každý znovu vzpomněl na tuhle propojenost s přírodou. Hned by se nám na téhle planetě žilo o trochu líp.
Přitom každý den bez obav sedáme do aut, létáme letadlem, točíme se na kolotočích nebo vyrážíme večer do města. Ani nás nenapadne, že i to může být rizikové. A přesto to všechno děláme téměř denně, aniž bychom nad tím přemýšleli. Ale příroda? Ta nás děsí. Paradox, že?
Z barbie vandračkou
Byl červen. Ze zmalované holky, která nevyšla ven bez make-upu, se stala ze dne na den vandračka. Zabalila jsem si krosnu, nasedla na vlak a odjela do Prahy na dready – přišlo mi to praktičtější než se starat o moje husté vlasy. Rozloučila jsem se s nejlepší kamarádkou Markétkou a odjela zadarmo spolujízdou kamionem do Pyrenejí.
A právě tam, 11. června 2022, začala moje láska k dálkovým přechodům a pochopení, jak krásný život může být. Tady mi došlo, že jsem se vlastně neměla čeho bát. Poprvé v životě jsem stopovala a narazila na neuvěřitelně milé a vstřícné lidi. Celý ten strach, který jsem si před cestou nesla v hlavě, byl od okamžiku, co jsem vystoupila ve Francii, z které jsem stopovala ještě asi 100 km na začátek trasy do Španělska , v mžiku pryč. Jediné, čeho jsem v tu chvíli litovala, bylo to, že jsem nezačala cestovat dřív. Ale všechno se děje přesně tak, jak má, a já jsem poprvé v životě zažívala pocit absolutní svobody. Svobody, která se nedá popsat slovy.
Od té doby cestuji
Od přechodu Pyrenejí se můj život změnil. Díky GR11 jsem také potkala svého přítele Vaška, se kterým sdílíme stejnou vášeň pro cestování. Společně děláme všechno, od práce v zahraničí, po cestování, chození dálkových přechodů. Taky sníme o tom, že jednoho dne procestujeme celý svět. Chceme prozkoumávat vzdálenější kouty světa, poznávat nové kultury a prožít život naplno.
Navštívili jsme 17 států, pracovali na horách, na farmách a zažili věci, které bych si dřív ani neuměla představit. Například drsný, ale kouzelný život a práci se psím spřežením za polárním kruhem, dobrovolničení na nejsevernějším místě Evropy, pomáhání na farmě v Rakousku apod. Také jsme prošli další dva nádherné traily. Šli jsme pěšky k moři přes Alpe Adria Trail, nebo pěšky přes Lofoty, nejkrásnější souostroví na světě.
Každá mince má dvě strany
V srdci už navždy zůstanu Vandrák, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že si občas ráda neoblékám šaty a nemaluju se.
Za ty dva roky na mém instagramu přibylo přes 10 000 sledujících. Tam dostávám hodně zpráv, které se opakují. Nejčastější je: „Závidím ti, já na to nemám odvahu, čas, peníze“ Věřte mi, každá mince má dvě strany. Ve 27 letech nemám vlastní zázemí, vše, co vlastním, se vejde do batohu, a když se vracím do Česka, mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Ale víte co? I já vám svým způsobem závidím. Víte, čím chcete být, máte domovy, odvahu vzít si hypotéku, máte děti. To jsou pro mě mnohem větší rozhodnutí, než začít cestovat.
Každý si hledá cestu podle sebe. Někdo touží po jistotě, rodinném zázemí a drahém autě, jiní zase po volnosti a neznámu. Ani jedna cesta není správná nebo špatná, jde jen o to, co každému z nás dává smysl a kde se cítíme opravdu sami sebou. Já jsem si vybrala život na cestách, ne proto, že bych odmítala stabilitu, ale protože mi cestování dává pocit, že opravdu žiju. Možná to jednou bude jinak, možná se moje priority časem změní. Ale teď? Teď můžu s čistým svědomím říct, že jsem přesně tam, kde chci být, i když to pokaždé není jednoduché.
Cestování totiž není jen o krásných výhledech a svobodě, ale taky o nepohodlí, zimě a neustálých změnách. Jste několikrát do roka na jiném místě, neustále se přizpůsobujete novému prostředí, někdy spíte v autě, jindy ve stanu a jíte to, co je zrovna po ruce. Počasí si nevybíráte! Jednou jste promočení na kost, jindy bojujete s úmorným vedrem. Jsou chvíle, kdy vám chybí pohodlí domova, klid, stabilita nebo blízcí, které nevidíte měsíce. Ale i přes všechny tyhle neduhy bych neměnila, protože právě tyhle okamžiky mě naučily vážit si maličkostí, být vděčná za teplou sprchu, jídlo a dobré lidi kolem sebe.
Mám skvělého přítele, s kterým sdílím moje sny. Mám rodinu, která mě podporuje, i když občas nechápe, proč pořád utíkám do hor. 😁 Mám přátele, na které se můžu spolehnout. A i když jsem pořád někde pryč, vím, že když se vrátím, bude to stejné, jako bych nikdy neodešla. Mám Montyho, který mě naučil, že nejkrásnější chvíle jsou ty, kdy se díváte na svět očima psa – s radostí a bez starostí. Mám batoh na zádech, který mi každý den připomíná, že ke spokojenosti stačí mnohem míň, než si myslíme. Mám zdraví, svobodu a lásku v srdci, a to jsou ty největší dary, za které jsem každý den vděčná.
Děkuji vám za podporu! Pokud máte jakékoliv otázky, chcete se podělit o svůj příběh nebo si jen popovídat, napište mi! 💌
📩 E-mail: info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel
Vandrák.
