Jak jsem se k tomu dostala?
Každý, kdo cestuje, mi dá určitě za pravdu – jakmile jednou vyrazíte na cestu, začnou se dít věci, které byste ani nečekali. Jako by se spojily nějaké neviditelné síly a všechno se najednou dělo přesně v ten pravý moment. Nebo alespoň tak to mám já. Vždycky, když končím v jedné práci a nemám tušení, kam povedou mé další kroky, Vesmír se ozve. Proto už nebývám nervózní z toho, co bude dál. Vše přijde ve správný čas. A přesně takhle ke mně přišla i tahle úžasná nabídka pracovat v Norsku.
Byl duben 2024 a s přítelem jsme přemýšleli, kam naše cesty povedou dál. Celou zimu jsme pracovali u psího spřežení ve Finsku a už jsme se těšili, až roztaje sníh a my budeme moct vyrazit pěšky do hor. Jenže nám jaksi v listopadu, když jsme opouštěli Česko, nedošlo, že tady na severu bude v dubnu pořád ještě metr sněhu. Naše smlouva u psího spřežení se chýlila ke konc. Nám se domů jen kvůli sněhu nechtělo, takže jsme začali hledat práci alespoň do června, než na severu Evropy roztaje sníh a přijde léto.
Asi týden na to se ozvali Andreas (85) a Astri (80). Napsali nám z ničeho nic přes Workaway. Nikdy předtím se nestalo, že by nám někdo napsal jako první. Tohle bylo poprvé! Workaway má totiž jednu skvělou funkci: umožňuje hostitelům sledovat polohu dobrovolníků (samozřejmě jen pokud si ji zapnete). A přesně to se stalo. Andreas viděl, že jsme nejbližší dobrovolníci v okolí, a tak se rozhodl nám napsat. S dobrovolníky měl zkušenosti už od roku 2016, ale zrovna v té době doma nikoho neměl, tak prostě vzal situaci do vlastních rukou a oslovil nás. Byli jsme sice asi 600 km daleko, ale co už – slovo dalo slovo a v půlce dubna už jsme seděli v autě a mířili k nim. Ještě víc na sever, než jsme byli doposud.
Bydlení u Sámů
Dorazili jsme na sever Evropy, jen kousek od Ruských hranic. Přijeli jsme do Polmaku, malé osady nedaleko města Tana Bru. Před námi se tyčil obrovský dům obklopený menšími tradičními sámskými příbytky. Už venku na nás čekali dva staříci – Andreas (85 let) a Astri (80 let). Přivítali nás s úsměvem a hned nás zavedli dovnitř, kde jsme se měli zabydlet.
Astri nás vzala do druhého patra svého domu, ukázala nám prostorné místnosti a s klidem řekla: „Tady teď budete bydlet.“ Stáli jsme tam s otevřenou pusou a nemohli uvěřit. Po šesti měsících bydlení v malém přívěsu bez vody, záchodu a sprchy jsme najednou měli celé horní patro domu jen pro sebe. Bylo to jako sen.
Rychle jsme se vybalili a zamířili na večeři. Na přivítanou jsme dostali tuleně, kterého jsem nikdy předtím neochutnala. Seděli jsme dlouho do noci, povídali si a naslouchali příběhům našich hostitelů.
Andreas a Astri jsou Sámové – původní obyvatelé severních oblastí Norska, Švédska, Finska a Ruska. Jejich kultura sahá tisíce let do historie a dodnes si uchovali tradiční způsoby života, včetně chovu sobů, rybolovu a řemeslné výroby. Sámové mají svůj vlastní jazyk, hudbu, valjku i duchovní tradice, a jejich vztah k přírodě je hluboce zakořeněný v každodenním životě. Strávit čas s nimi byla zkušenost, kterou bychom v běžném životě nikdy nezažili.
Práce a volný čas
Naše hlavní úloha byla jednoduchá – postarat se na dva týdny o dům, zatímco Astri a Andreas odjeli na jih Norska navštívit své dcery. Aby nám Andreas stihl vše vysvětlit, přijeli jsme o pár dní dřív. Ukázal nám, co je potřeba udělat, a my jsme čekali pořádný seznam úkolů. Jenže ve skutečnosti toho bylo opravdu minimum.
Až nám to bylo skoro trapné – za veškerou jejich pohostinnost jsme měli dělat jen drobnosti. Naše denní úkoly zahrnovaly například zalévání květin, štípání a skládání dřeva, mytí oken, natírání zábradlí, žehlení a úklid. Kromě toho jsme se starali i o jejich ubytovací chatky, které pronajímali přes Airbnb. Když se někdo ubytoval, po jeho odjezdu jsme chatku vždy uklidili a připravili pro další hosty.
Každé ráno jsme vstávali kolem desáté, kdy už na nás v kuchyni čekala snídaně, kterou Andreas s láskou připravil. Po snídani jsme odpracovali pár hodin a už kolem druhé nebo třetí odpoledne jsme měli hotovo. Zbytek dne jsme trávili venku – na běžkách, na procházkách s Montym nebo jsme si prostě užívali klid severu.
Když pak odjeli, měli jsme k dispozici spoustu jídla, které nám nakoupili, a dokonce nám nechali i peníze, kdyby nám něco chybělo. Prostě nás nechali samotné v jejich obrovském domě, aniž by nás předtím znali. To nás opravdu překvapilo – jak moc jsou lidé tady na severu důvěřiví.
Jídlo a život u Sámů
Tohle si zaslouží samostatný odstavec, protože jídlo bylo jednou z nejzajímavějších a nejpříjemnějších částí našeho pobytu. Každé ráno jsme totiž snídali čerstvé ryby. Možná to zní zvláštně – i nám to první den přišlo trochu nezvyklé – ale po první ochutnávce jsme pochopili.
Ráno na nás čekal čerstvě upečený chléb, který pekl Andreas podle starého sámského rodinného receptu. Později mě ho naučil, ale když zjistil, že mi jde možná ještě lépe než jemu, trochu ho to rozčílilo. 😄 K chlebu jsme měli čerstvého nasoleného syrového lososa, máslo a domácí marmelády. V jejich vyhřívaném skleníku si navíc pěstovali vlastní zeleninu. Měli jste vidět tu radost, když se jim povedlo vypěstovat první okurku!
Život tam byl neuvěřitelně inspirativní a obohacující. Po návratu Astri a Andrease z jihu jsme u nich zůstali ještě další měsíc. Každé ráno jsme společně snídali a večer u večeře poslouchali Andreasovy příběhy z jeho života. Bylo fascinující, jak byli oba soběstační a pohostinní.
Jejich syn byl lovec. Lovil soby, losy i tuleně, takže jsme měli možnost ochutnat maso, které bychom si jinak nemohli dovolit, a navíc tak čerstvé, že chutnalo určitě lépe, než kdybychom si ho dali v restauraci. Andreas byl zase rybářem už od dětství. Přímo za domem měli řeku Polmak, kousek dál řeku Tana a samozřejmě také fjordy. Každé ráno přinášel domů čerstvě ulovené ryby, které jsme pak společně připravovali.
Jednou nám dokonce půjčil svůj kajak, takže jsme si mohli sjet celou řeku Polmak až k jeho velkému domku uprostřed divočiny, obklopenému horami a soby. Byl to naprosto nezapomenutelný zážitek.
Nejvíc nás ale fascinovalo, jak vitální a plní energie byli Andreas s Astri i ve svém věku. I v 85 a 80 letech v zimě jezdili každý den 10 kilometrů na běžkách. V létě podnikal Andreas výpravy na kole dlouhé až 153 kilometrů – z Polmaku až na nejvýchodnější cíp Norska, na ostrov Vardø.
Když si člověk představí 85leté důchodce u nás, většinou vidí někoho s hromadou léků, kdo sotva vyjde schody. V Norsku to tak není. Jednou jsme tohle téma rozebírali i s Andreasem – a poté, co jsem jim uvařila segedínský guláš s knedlíky, se na mě usmál a řekl: „A vy se pak divíte, že jsou čeští důchodci tlustí a v osmdesáti nemůžou chodit?.“
Podle něj spočívá tajemství jejich vitality v celoživotním přístupu k čerstvým rybám, v tom, že nejedí vepřové maso, nekouří, nepijí alkohol – zkrátka žijí aktivně, zdravě a s respektem ke svému tělu. Přesný opak toho, co je dnes běžné u nás.
Tento zážitek nelze popsat slovy, ale doufám, že se mi to alespoň zčásti povedlo.
Loučení, které nebylo snadné
Odejít z tohoto místa bylo nesmírně těžké. Cítili jsme se tu tak dobře. Jednoduchý, nepřehlcený život, soběstačnost a klid. Navíc právě začínal polární den, takže jsme poprvé v životě zažili slunce, které nezapadalo – 24 hodin denního světla.
Dodnes si pamatuji vůni toho domova – čerstvě upečeného chleba, který každé ráno voněl celým domem. A taky hlas Andrease, když nám vyprávěl o životě Sámů a o tom, jaké to je žít jednoduše za polárním kruhem. Byl to dar.
Jsem nesmírně vděčná za tuhle příležitost, která mi v mnoha ohledech otevřela oči. Lidé na severu mají tak dobrá a vřelá srdce, že bych každému přála, aby si alespoň jednou vyzkoušel život u místních – ať už formou dobrovolnictví, brigády nebo jiného typu cestování. Je to nesrovnatelně lepší způsob, jak poznat místní kulturu, než se jen ubytovat v hotelu a vidět ji z dálky.
S Andreasem a Astri jsme se loučili na začátku června 2024. Pak jsme konečně vyrazili na náš vysněný road trip Norskem až na Lofoty, které jsme prošli celé pěšky.
A ještě jedna krásná vsuvka. Když jdu na dálkový přechod, vždycky mám na batohu českou vlajku. Tentokrát jsem ji ale zapomněla doma. Astri nám proto ušila dvě nové – ze sámských látek. Mám díky ní vzpomínku na celý život.
Děkujeme, Andreasi a Astri, za váš čas, pohostinnost a za to, že jste nám otevřeli dveře do vašeho domova i srdcí. Bylo to nezapomenutelné.
