Základní info
Přechod Lofot sice není oficiálně značená trasa, ale když si ho dobře naplánujete, může se z něj stát jeden z nejkrásnějších treků, jaké kdy zažijete. I když se technicky nevydáváte do vysokých hor, ten pocit mít budete. Strmé stěny vyrůstající přímo z moře, divoká jezera a krajina, která působí, jako by byla z jiné planety.
- Délka trasy: 160 km
- Začátek: Laukvika
- Konec: Vesnice Å (nejjižnější bod souostroví)
- Celkové převýšení: Přibližně 9 200 m
- Nejvyšší bod: Matamora 788 m n. m
- Doba trvání: 6–15 dní
- Státy: Norsko
- Měna: Norská koruna (NOK)
- Vhodné měsíce: Květen až září
- Náročnost: Náročná trasa
- Dostupnost vody: Dobrá
- Zásoby jídla: možnost doplnění ve vesnicích a městech
- Navigace: Trasa není oficiálně značená
- Značení: Neexistuje jednotné značení
- Počasí: Horko, déšť i bouřky
- Vhodné se psem: Ano
Co jsou Lofoty?
Lofoty jsou souostroví v severním Norsku, známé svými dramatickými horami, hlubokými fjordy, bílými plážemi a rybářskými vesnicemi. Leží za polárním kruhem, což znamená, že v létě zde slunce nikdy nezapadá, zatímco v zimě je tu naopak téměř neustálá tma.
Na rozdíl od jiných dálkových treků neexistuje žádná oficiální stezka, která by propojovala celé souostroví. Trasu si tak každý plánuje podle sebe. Terén je náročný – ačkoliv nejvyšší hory dosahují pouze okolo 1 000 m n. m., většina stoupání je strmá a nekompromisní. Lezecké vybavení není potřeba, ale je nutná dobrá fyzická kondice a stabilní obuv.
Ne všude je ale možné jít horami, někdy je nutné jít po silnici. My jsme narazili i na dlouhý silniční úsek, který jsme se rozhodli z části přestopovat. Na trase je také úsek, kde je nutné přejet trajektem, ale my jsme se tam nakonec nedostali.
Proč zrovna Lofoty?
Když jsme v roce 2024 v dubnu končili práci se psím spřežením ve Finsku, chtěli jsme se vydat na nějaký pořádný hike. Jenže nám tak trochu nedošlo, že v dubnu je na severu ještě pořádná sněhová pokrývka. Takže zatímco jsme si představovali, jak budeme užívat jarní treky, realita byla spíš taková, že by nás čekalo brodění se po pás ve sněhu.
Rozhodli jsme se proto přesunout ještě severněji (ano, to dává smysl, že?), konkrétně do severního Norska, kde jsme až do června dobrovolničili u starých Sámů. Během těchto týdnů jsme vymýšleli, kam se vydáme dál, a padla volba na Lofoty. Bylo to místo, kam jsem se vždycky chtěla podívat, ale zároveň mě odrazovalo, jak turisticky populární tahle oblast je. Nechtěli jsme jezdit autem jako většina návštěvníků a honit se za ikonickými Instagramovými fotkami.
Tak jsme si řekli: půjdeme to pěšky. Naplánovali jsme si vlastní trasu v Mapy.cz a rozhodli se projít Lofoty po horách. Nebyl to žádný oficiální trail, a právě proto nás to lákalo ještě víc. Většina turistů míří jen na notoricky známá místa jako Reinebringen nebo Ryten, ale Lofoty jsou mnohem větší a v horách jsme často nepotkali ani živáčka. Užili jsme si tak Lofoty v celé jejich kráse a bez lidí.
Plánování a navigace
Tentokrát jsme plánovali dopředu. Bylo potřeba vyřešit, kde na Lofotech necháme auto, protože jsme tam dorazili vlastním vozem. Než jsme se vůbec dostali na souostroví, měli jsme za sebou 14denní roadtrip – vyrazili jsme z města Tana Bru na východě Norska, projeli severem a nakonec dorazili na západ na Lofoty.
Trasu jsme plánovali hlavně podle informací z různých blogů a cestovatelských článků, kde jsme našli užitečné tipy. Nakonec jsme si vyznačili vlastní trasu z Laukvika do Å a v Mapy.cz si ji uložili. Auto jsme nechali asi 15 km od Laukvika v jednom kempu. Díky mému Instagramu a skvělým sledujícím, kteří mi tento kemp doporučili, jsme se dozvěděli, že tam pracuje jeden Slovák jménem Marek a mohl nám auto na pár týdnů pohlídat. Díky, Marku!
Cesty byly často sotva viditelné – někde úplně chyběly, jinde to byla jen úzká pěšinka, která se ztrácela v terénu. Ve většině případů jsme navíc šli po rozmáčených stezkách plných bahna, takže jsme měli skoro neustále promočené boty, což nebylo zrovna příjemné. A i když jsme vyráželi v polovině června 2024, některé úseky byly ještě pod sněhem.
Vybavení
Jelikož jsme byli za polárním kruhem už přes půl roku, nemohli jsme se nijak zvlášť připravit na tento konkrétní trek. Když jsme v listopadu 2023 opouštěli Česko, ještě jsme netušili, že o půl roku později půjdeme přechod Lofot. Zabalili jsme si tedy to, co jsme měli u sebe – teplé i letní oblečení, teplé spacáky, vařič, elektroniku, hygienu a podobně. Velké díky patří stránce Gramino, která nám s ochotou poslala až na sever Norska nový stan a powerbanku, kterou jsme si doobjednali z Česka.
Tenhle hike byl ale výjimečný ještě v jednom ohledu – byl to můj první delší trek se psem. Dřív, když jsem vyrážela na dálkové trasy, zůstával Monty doma s mamkou, babičkou a taťkou. Buď trasa nebyla pro psa vhodná, nebo bylo příliš horko, a já si vždycky říkala, že jednou spolu vyrazíme. Tentokrát to konečně vyšlo – i když to znamenalo nést o pár kilo navíc. Ale i když byl batoh těžší než obvykle, s Montym po boku to všechno stálo za to.
A tentokrát jsem s sebou poprvé neměla českou vlajku, kterou si jinak na dálkové přechody vždycky připínám na batoh. Zapomněla jsem ji doma. Jak už jsem zmiňovala v článku o dobrovolnictví v Norsku, Astri – naše hostitelka, u které jsme nějaký čas bydleli – nám ušila dvě nové vlajky ze sámských látek. Jednu pro mě, jednu pro Vaška. Bylo to nečekané gesto, které mi ji vždy připomene.
Můj aktuální gear list si můžete prohlédnout tady.
Jídlo a voda
Jídlo je dostupné skoro každý den, záleží jen na tom, jak si trasu naplánujete. Většina vesnic a měst má obchody , kde si můžete doplnit zásoby.
Voda je naštěstí všude – Lofoty jsou plné jezer, potoků a horských pramenů. Většinu vody jsme pili bez úprav, ale v nižších polohách poblíž pastvin nebo vesnic jsme pro jistotu používali dezinfekční tablety.
Cesta
Tohle byl asi můj nejhezčí hike vůbec. Nejen kvůli tomu, že jsme byli v jedné z nejkrásnějších oblastí na světě, ale i kvůli naprosté svobodě, kterou nám tahle trasa dala.
Cesta vedla divokou norskou přírodou, strmými hřebeny a otevřenými planinami, kde se střídala drsná skaliska, zelené louky a tyrkysové pláže. Někdy byla stezka prudká a náročná, jindy jsme si šlapali po krásně vyšlapané cestičce, která se vinula podél pobřeží. Ale největší kouzlo? Polární den. Díky tomu, že slunce nikdy nezapadalo, jsme mohli hikovat klidně i ve tři ráno. A vlastně to dávalo smysl – když jsme si chtěli užít výstup na vrchol bez lidí, stačilo si posunout denní režim a vyrazit, když ostatní spali. Někdy jsme se ocitli uprostřed ničeho, kde cesta skoro neexistovala – jen my a divoká krajina kolem.
Jak se spí pod nezapadajícím sluncem?
V Norsku platí tzv. Allemannsretten – právo volného pohybu přírodou, které umožňuje stanovat nebo bivakovat téměř kdekoliv ve volné krajině, pokud jste alespoň 150 metrů od nejbližší obydlené budovy. Lofoty toto právo obecně respektují, jen v některých nejnavštěvovanějších oblastech může být táboření omezené nebo zakázané. Je proto dobré si předem zjistit, kde je stanování povolené, a respektovat případná omezení. My jsme během celého přechodu spali venku ve stanu – a i když to mělo své kouzlo, přineslo to s sebou i pár výzev. Jednou z nich byl polární den. Slunce nezapadá, takže je světlo celou noc – a usnout v takových podmínkách není vždy snadné. První noci jsme se kolem jedné ráno dívali na jasnou oblohu a mozek se pořád odmítal přepnout do nočního režimu. Monty byl zmatený stejně jako my – chvíli si chtěl hrát, chvíli spát, ale nakonec pochopil, že noc tady zkrátka vypadá jinak.
Jednou jsme udělali výjimku – spali jsme v kempu v karavanu. Po třech dnech nepřetržitého deště jsme měli všechno mokré, spacáky nasákly vlhkost a morálka začínala upadat. Karavan se nám v tu chvíli zdál jako nejlepší nápad na světě – usušili jsme věci, zatáhli žaluzie, vlezli pod peřinu a po dlouhé době si konečně užili trochu tmy a hlavně pohodlí.
Na trase jsme také narazili na několik nocoven, z nichž jsme jednu i využili. Byly v ní postele, kamna a dokonce i dřevo, takže jsme si tam mohli pěkně zatopit a zahřát se. Všechny tyhle nocovny jsou vyznačené v Mapy.cz, což je obrovská výhoda při plánování trasy. Pokud jste na treku v Norsku a začne pořádně pršet, tyhle nocovny jsou doslova záchrana!
Počasí na trase
Byl to můj první hike, kdy opravdu hodně pršelo. Počasí bylo neskutečně proměnlivé, a i když jsme s tím trochu počítali, nečekali jsme, že to bude až takové. Tentokrát jsme neměli moc štěstí – někdy pršelo celý den, pak se na chvíli vyčasilo, jen aby o pár hodin později déšť znovu udeřil. Celkově to bylo tak půl na půl – chvíli krásně, chvíli zima a mokro. Jediné, co nám hrálo do karet, byl právě polární den, takže když přes den nepřestávalo „lejt“, prostě jsme vyrazili v „noci“, kdy se konečně vyjasnilo. Bylo neuvěřitelné a skoro až magické šlapat ve tři ráno pod modrou oblohou, se sluncem nad hlavou, zatímco všude kolem panovalo naprosté ticho.
Jak dlouho jsme šli?
Na trase jsme byli celkem 9 dní a z toho jsme 3 noci strávili v hobití nocovně nad Leknes, která nás doslova zachránila před krutou bouřkou. Byla to jedna z těch náhodných horských nocoven, na které narazíte přesně ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujete. Jedno ráno jsme ji objevili po náročném nočním hiku. Rozhodli jsme se zůstat. Spali jsme celé dopoledne, pak odpočatí a v suchu, jsme pokračovali dál.
Když jsme pak vyrazili do města Leknes, po čtyřech hodinách chůze jsem zjistila, že jsem si tam zapomněla karimatku. A ne jen tak ledajakou – tu, co se mnou prošla každý trek za poslední čtyři roky. Chvíli jsem si říkala, že ji tam prostě nechám a půjdeme dál, ale nakonec jsme se pro ni vrátili. A jak se ukázalo, to nás zachránilo. Do té doby jsme ušli už 120 km a před námi bylo ještě několik desítek kilometrů do města Å. Jenže od chvíle, kdy jsme se vrátili do nocovny, začalo lít jako z konve – a nepřestalo. Vyhlídky na zlepšení počasí byly nulové, zásoby jídla se krátily a my jen čekali, až déšť ustane. Nakonec jsme takhle čekali celé dva dny a dvě noci.
Pršelo nonstop, nebylo vidět na krok a do toho byla hrozná zima. Po týdnu na cestě, se všemi mokrými věcmi, jsme si uvědomili, že nás to už jednoduše nebaví. Hlavně proto, že na Lofotech v horách prakticky neexistují pořádné stezky, takže jdete neustále mokrou trávou a brodíte se kalužemi. Tak jsme se rozhodli – zbytek trasy projedeme autem. Nechtěli jsme trávit další dny broděním se v dešti, a tak jsme se místo toho vrátili zpátky pro auto. A jak naschvál, od té doby začalo být zase krásně a svítilo sluníčko. 🌞
Zpátky k autu
Vracíme se zpátky do města Leknes, odkud jedeme autobusem zpět do kempu, kde na nás čeká naše auto. Zbytek Lofot, tedy úsek od Leknes dál, už projíždíme autem. I tak jsme si to ale užili naplno – navštívili jsme spoustu nádherných míst, včetně ikonického Reinebringen a vrcholu Ryten, který je známý svým vyhlídkovým kamenem.
Naučili jsme se cestovat spíš v noci, protože přes den byly silnice plné aut a dodávek, zatímco v noci jsme měli Lofoty jen pro sebe. Chodili jsme na hory večer a místo běžného západu slunce jsme sledovali, jak slunce jen lehce sklouzne k horizontu a pak se zase začne zvedat. Jako správní dobrodruzi jsme si taky nemohli odpustit koupání v Severním ledovém oceánu, což byl osvěžující zážitek. Nakonec jsme si užili Lofoty i jinak, než jsme původně plánovali, ale možná právě proto to bylo tak skvělé.
Kolik nás Lofoty stály?
Lofoty nás celkově vyšly na 10 000 Kč za 10 dní, což není moc, ale ani málo. S 10 000 Kč dokážeme normálně vyjít klidně měsíc, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Hlavním důvodem bylo Norsko jako takové – je to jedna z nejdražších zemí v Evropě, takže i když jsme se snažili utrácet co nejméně, některé věci byly prostě drahé. Další faktor byl Monty, protože jeden hladový krk navíc znamenal více jídla a větší zásoby.
I tak jsme si ale drželi rozpočet na uzdě, vařili jsme si sami a většinu času spali venku, takže jsme se vyhnuli největším výdajům jako jsou hotely nebo restaurace.
Hike se psem
Vždycky jsem s mým psem Montym ráda vyrážela na kratší výlety po Česku – stanování, čundrování, vandrování, přespávání venku. Ale nikdy jsme spolu neabsolvovali žádný delší přechod, maximálně třídenní víkendovky. Tentokrát to bylo něco úplně jiného a úžasného. Poprvé se mi nestýskalo.
V Norsku platí určitá pravidla pro pohyb psů. Například od 1. dubna do 20. srpna je povinnost mít psa na vodítku, aby se chránila divoká zvěř a hospodářská zvířata. I když Monty, přestože je husky, umí chodit na volno a pochopitelně to miluje víc než být na vodítku, dodržovali jsme tato pravidla. Kolem bylo hodně ovcí a sobů, takže i když neloví, nikdy nevíte, kdy se v něm probudí lovecké pudy. Občas jsme ho v horách, kde nebyla žádná zvířata, pustili na volno, ale většinou byl na vodítku.
Závěr
Lofoty byly jedním z nejkrásnějších treků, které jsem kdy šla. I když nám nepřálo počasí a nakonec nebyl tak dlouhý, jak jsme původně plánovali, ty výhledy a celková atmosféra to všechno vynahradily. Celou dobu jsme si tam připadali, jako kdybychom se ocitli v jiném světě – krajina byla divoká a nádherná, polární den narušoval vnímání času, a když jsme stáli na horských hřebenech a dívali se dolů na fjordy, měli jsme pocit, že každou chvíli z mlhy vyjede vikingská loď.
Lofoty v sobě mají něco magického, něco, co nás úplně pohltilo. Tenhle trek možná nevyšel přesně podle plánu, ale o to víc jsme si ho zapamatovali. Norsko jsme si zamilovali a už teď víme, že se sem jednou určitě vrátíme.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud máte jakékoliv otázky nebo byste chtěli více informací, neváhejte mě kontaktovat:
📧 info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel
Bonus pro vás
Pokud byste chtěli nahlédnout alespoň trochu do toho, jak vypadal náš přechod Lofot, sestříhali jsme video na YouTube. I když jsme naprostí amatéři, myslím, že se nám to povedlo! 😊 Není to komentované, spíše autentické zážitky a krásy přírody. Pěšky přes Lofoty se psem – 160 km – FILM
