Španělsko, GR11 – červen a červenec 2022

Základní info

GR11 je perfektní trasa pro ty, kdo chtějí zažít opravdovou divočinu, ale zároveň nepotřebují žádné technické horolezecké dovednosti. Je to výzva, ale především neuvěřitelné dobrodružství, které vás provede tím nejkrásnějším, co Pyreneje nabízejí. 

• Délka trasy: 860 km
• Začátek: Cadaqués, Španělsko (Středozemní moře)
• Konec: Hondarribia, Španělsko (Atlantský oceán)
• Celkové převýšení: cca 42 000 m
• Nejvyšší bod: Pic de la Fossa del Gegant (2807 m)
• Doba trvání: 28-40dní (dle tempa a podmínek)
• Státy: Španělsko, Andora, Francie
• Měna: Euro
• Vhodné měsíce: červen až září
• Možnosti přespání: volné kempování, horské chaty (refugi), kempy, hotely ve městech
• Náročnost: fyzicky náročná trasa, ale není potřeba lezecké vybavení
• Dostupnost vody: Dobrá
• Zásoby jídla: možnost doplnění ve vesnicích a městech
• Navigace: dobře značená, ideální offline mapy – mapy.cz
• Značení: Červený a bílý pruh
• Počasí: horko, déšť i bouřky
• Vhodné pro psy: Nedoporučuji

Co je GR11?

GR11 je dálková pěší trasa, která vede napříč Pyrenejemi ze Středozemního moře až k Atlantskému oceánu. Celkem měří přes 860 km a její převýšení dosahuje až 42 000 metrů, což z ní dělá jednu z nejnáročnějších evropských tras. Prochází divokou přírodou, strmými horskými hřebeny, zelenými údolími i drsnými skalnatými oblastmi. Cestou se střídají národní parky, ledovcová jezera, divoké řeky i malé horské vesničky. Na rozdíl od své francouzské „sestřičky“ GR10, která vede Pyrenejemi na severní straně, GR11 sleduje španělskou a částečně andorrskou část hor. 

Celá trasa se dá ujít za 28–40 dní, podle tempa a zkušeností. Není to jen fyzická výzva, ale i cesta sebepoznání. Když jste týdny sami v horách, s batohem na zádech a jen s vlastním odhodláním, začnete vnímat svět i sebe úplně jinak. GR11 je nejen o horských stezkách, ale i o lidech, které cestou potkáte, o deštivých dnech, kdy se brodíte bahnem, o mrazivých nocích ve stanu i o chvílích, kdy stojíte na vrcholcích a díváte se na svět pod sebou s čistou radostí.

Proč právě GR11?

Jak už jsem zmínila v sekci o mně, GR11 byl můj první spontánní, bláznivý nápad – a právě díky němu odstartovalo moje cestování, které trvá dodnes.

Dlouho jsem v sobě cítila, že patřím jinam, že chci zažít něco víc, než jen běžný život, který jsem doposud žila, ale bála jsem se udělat první krok. Jsem žena, neuměla jsem anglicky, nikdy jsem necestovala sama – a to všechno mi dlouho bránilo zvednout se a prostě jít. A pak jednoho dne, už unavená ze všech těch výmluv, jsem otevřela internet a do vyhledávače napsala „nejkrásnější dálkové treky v Evropě“. Projížděla jsem různé trasy, hory, krajiny – a pak jsem narazila na fotky GR11. Bylo rozhodnuto. Ani jsem nevěděla, kde přesně Pyreneje leží, ale něco uvnitř mi říkalo, že tam musím jít.

Neváhala jsem. Zjistila jsem, kudy trasa vede, dala jsem výpověď v práci, zabalila jsem se a o pár dní později jsem už stála na startu svého prvního sólového dálkového přechodu – jen já, batoh a nekonečné hory přede mnou. Ze dne na den se ze zmalované holky stala Vandračka s dready, co víc času tráví hledáním nejbližšího pramene než v zrcadle.

Kdy je nejlepší vyrazit?

Nejlepší období pro přechod této trasy je od června do září. I když červen bývá už teplejší, ve vyšší nadmořské výšce může stále ležet sníh, což může ovlivnit průchodnost některých úseků. Proto je důležité si před cestou zjistit aktuální podmínky. Skvělým zdrojem informací je například facebooková skupina „Backpacking in the Pyrenees including GR10, GR11 and HRP“, kde cestovatelé sdílejí své zkušenosti a aktuální stav trasy. Pokud máte pochybnosti, můžete se tam také sami zeptat na konkrétní úsek. Já jsem vyrazila na začátku června a v některých horských pasážích jsem ještě narazila na sníh, takže je dobré s tím počítat.

Plánování a navigace

Abych byla upřímná, tahle akce byla naprostý punk. Jeden týden jsem si vymyslela, že půjdu GR11, a za pár týdnů už jsem byla na cestě. Žádná velká příprava, žádné dlouhé plánování. Prostě jsem se bezmyšlenkovitě zabalila a vyrazila. 😄

Fyzická příprava? Nula.
Detailní plán trasy? Nic.
Ultralight vybavení? Netušila jsem, co to je.

Jediné, co jsem si před cestou objednala, byl stan pro jednoho, trekové hole, vařič a boty. Jinak jsem vzala, co dům dal. V té době jsem neměla moc peněz, takže jsem neřešila žádné drahé ultralight vybavení – vlastně jsem ani netušila, že něco takového existuje.

Neříkám, že tohle je správný přístup, ale pro mě byl v tu chvíli ten nejlepší. Kdybych začala přemýšlet nad tím, co všechno nemám, možná bych nikdy nevyrazila. Takže jsem si zjistila jen to nejnutnější – kam se potřebuji dostat a odkud chci vyrazit. Stáhla jsem si offline mapy, protože celá trasa je perfektně vyznačená v Mapy.cz (které jsou mimochodem nejlepší věc na světě, tvůrcům patří velké díky! 😄) a pomalu se začala připravovat na to, že prostě půjdu. 

A protože jsem chtěla být připravená i na dny bez sprchy, ještě před cestou jsem si zajela do Prahy na napletené dready. Říkala jsem si, že s mými hustými vlasy by to po takové době v přírodě mohl být docela boj – a takhle to bylo o dost jednodušší. A pak už nebylo na co čekat.

Mapa Trasy: GR 11 (Turistická trasa) • Mapy.cz

Jakým směrem jít?

Trasu jsem se rozhodla jít od Středozemního moře k Atlantskému oceánu, protože jsem nikdy předtím u oceánu nebyla a říkala jsem si, že by bylo úžasné tam dojít pěšky. Po několika dnech na trase jsem ale zjistila, že většina lidí ji chodí opačným směrem – tedy od oceánu k moři. Takže jsem nepotkávala téměř žádné další hikery a většinu času jsem byla sama. Ale nevadilo mi to. Bylo to přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Pokud ale toužíte po společnosti, jděte spíš od Atlantiku.

Vybavení – aneb co jsem táhla (a zakopala)

Jak už jsem říkala, tahle cesta byla dost na punk. Měla jsem nastavitelnou 60l-75l krosnu od lowe alpine, kterou jsem narvala úplně celou. Táhla jsem spoustu oblečení a věcí, které jsem si myslela, že budu potřebovat, ale velmi rychle jsem pochopila, že nebudu. Krosna sama o sobě vážila asi 3kg.

Už po třech dnech v Pyrenejích mi došlo, že knihu tahat celou trasu fakt nedává smysl. Ani hamaka nebyla úplně nejchytřejší nápad, protože i když by se mi líbilo spát v ní, ten batoh byl tak těžký, že jsem ho sotva unesla. Takže jsem se začala zbavovat všeho, co bylo navíc a doslova jsem si v olivovém lesíku vedle trasy vykopala hrobeček na moje přebytečné věci, které jsem před tím dala do modrého odpadkového pytle a ještě převázala izolepou. 😆

Nakonec jsem váhu svého batohu snížila zhruba o 8 kg a stejně stále vážil asi 15kg. 😅 No jo, začátečnické chyby! Ale nakonec mi v batohu zbyly jen věci, které jsem opravdu využila. 

Tady je můj finální gear list: (Teď mám svůj gear list úplně jiný – některé věci zůstaly stejné, ale jiné jsem obměnila. Pokud vás zajímá, co s sebou nosím teď, podívejte se zde.)

Oblečení 

• Jedny dlouhé kalhoty – obyčejné legíny
• Jedny kraťasy – sportovní
• Jedna sportovní podprsenka
• Dva páry ponožek
• Dvoje kalhotky 
• Větrová bunda
• Mikina
• Termotriko
• Tři trička
• Šátek a čelenka
• Trekové rukavice
• Plavky

Spaní 

• Spacák – monstrum od Pinguin, které zabralo půlku batohu, ale bylo teplé a nikdy mi nebyla zima
• Karimatka Therm-a-Rest – mám ji dodnes a pořád drží!
• Stan – ultralehký pro jednoho, vážil asi 1,5 kg, ale byl tak malý, že se v něm nedalo ani sedět. Spíš rakev než stan.  Naháněl mi hrůzu, takže jsem většinu nocí spala pod širákem, ale musím uznat, že i když mi v něm bylo těsno, přežila jsem díky němu pár brutálních bouřek, kdy jsem si myslela, že se rána nedožiju. 😂

Vaření 

• Plynová bomba
• Vařič
• Ešus
• Plastová vidlička a lžíce

– taky jsem měla plecháček a nožík – obojí se mi podařilo ztratit 🙁 Alespoň jsem měla o pár gramů méně 🙂

Hygiena

Když jste na treku, hygiena se dostává na úplně jiný level – nebo spíš na úplné dno. Nemáte sprchu, voda je vzácnost a jakmile smrdí úplně všichni kolem, přestává to být problém. Ale pár základních věcí jsem přece jen měla a každý den využila:

• Kartáček na zuby – absolutní must-have!
• Zubní pasta – malá cestovní verze
• Mezizubní kartáčky 
• Opalovací krém 
• Mýdlo 

A to bylo všechno. Žádné tuny kosmetiky, žádný makeup – ten se prostě neřeší. Stačí, když se jednou za čas ponoříte do horského potoka a máte luxusní wellness zdarma. 

Elektronika 

Bez telefonu a navigace by to nešlo, takže jsem měla pár věcí, které mi usnadňovaly život na cestě:

• Adaptér a nabíjecí kabely – protože baterka je na treku drahocennější než jídlo 😄
• Dvě powerbanky (celkem 20 000 mAh) – moje jediná záchrana na dlouhých úsecích bez elektřiny
• Čelovka – bez ní bych byla večer úplně ztracená (to jsem byla občas i tak)
• Náhradní baterky do čelovky 
• AirPody – moje věrné sluchátka, která jsem bohužel na konci trasy ztratila 😭 
• Stativ

Ostatní

• Léky
• Lopatka na zakopání bobků
• Pytlíky na odpadky
• Trekové hole
• Tablety na vyčištění vody

Jídlo

Nosila jsem s sebou zásoby tak na 2–4 dny, podle toho, kdy bylo další město. Trasa vede přes vesnice a městečka, takže skoro obden byly obchody, kde jsem si doplnila zásoby. To znamenalo jedno – netahat nic navíc a brát jen to nejnutnější.

Můj hlavní jídelní plán? Těstoviny s tuňákem, zamíchané v taveném sýru. Fakt lahoda, zkuste to! Kromě toho jsem v batohu měla například:

• Oříšky – rychlá energie a lehké do batohu
• Džusíky – protože trocha vitamínů neuškodí
• Občas pivko – pivko po celém dni v horách chutná nejlíp 😀
• Bonbony nebo čokoládu – na rychlý cukr, když bylo potřeba
• Sem tam nějaké pečivo nebo sušenky

Ale netahala jsem toho moc, protože když víte, že za dva dny bude další obchod, nemá smysl tahat na zádech půlku supermarketu. Většinou jsem se najedla přímo ve městě a do hor si vzala jen to nejnutnější.

Jak jsem se dostala na start?

Trasa začíná ve španělském městě Cadaqués, kam jsem jela zadarmo. Neměla jsem před cestou moc peněz, takže jsem nechtěla utrácet a jezdit složitě autobusem. Místo toho jsem si našla alternativu – skupinu na Facebooku „Spolujízda kamionem“, kde jsem narazila na řidiče, který zrovna vezl zásilku do Španělska. Tahle skupina je podle mě bezpečná, protože ji spravují admini, řidiči tam mají recenze a pokud si nejste jistí, můžete se zeptat správců nebo veřejně poptat zkušenosti s konkrétním řidičem.

Tak jsem se za jeden den dostala do francouzského města Le Bolou, kde mě řidič Filip vyhodil a jel dál. Já jsem se ale potřebovala dostat do španělského města Cadaqués, které bylo ještě asi 100 km daleko. A tak jsem poprvé v životě zkusila stopovat.

První stopování – strach a stud 

Zašla jsem do obchodu, koupila si fixu, našla karton u popelnice, napsala název města , které následovalo a poprvé si stoupla k silnici s palcem nahoru. Netušila jsem, jak dlouho to potrvá, jestli mě někdo vezme, ale bylo to vzrušující. Přiznávám, byla jsem nervózní jak nikdy předtím. Měla jsem v hlavě všechny ty příběhy, kterými mě strašili rodiče – „Nestopuj, někdo tě znásilní nebo zabije.“ Ano, stát se může cokoliv. Ale víte, kolik je denně autonehod? A kolik slyšíte zpráv o zmizelých stopařích? Přesně. Žádné. Nebezpečí číhá všude a kdybych měla žít s tímhle strachem, nikdy bych nevyšla ani za práh domu.

Ale víte, co bylo nejhorší? Vůbec ne ten strach z lidí, ale ten stud. Prostě tam stát, zvednout ruku a „prosit se“ o odvoz. Připadala jsem si trapně a nejistě, ale pak jsem si řekla: Buď to udělám, nebo tu můžu stát a čekat do nekonečna. Tak jsem konečně zvedla palec. Tady začalo moje první stopování, plné úžasných lidí, kteří mi pomohli dostat se do cíle.

Příběh: První stopování a moji strážní andělé
Po 23 hodinové cestě z Česka vystupuji ve francouzském městě “Le Bolou” . Odsud se musím dostat do španělského města Cadaqués. Jdu do obchodu pro fixu a hledám karton, na který píšu “Cerbère” a jdu na hlavní tah . Po půl hodině marného stopování , se začínám vztekat , když už jsem beznadějně švihla s batohem a naposledy se pokusila zvednout ruku s cedulí, přiřítil se ke mě starý oranžový Jeep, ve kterém seděl Alex (50) a řekl mi, že mě k danému místu přiblíží. Jedeme asi půl hodiny, kdy se snažíme porozumět jedem druhému. Alex mi nabízí noclech a večeři u něho doma. S těžkým srdcem jsem odmítla , protože se chci dostat o něco dál. Při rozloučení ve městě “Banyuls sur-Mer” mi dává alespoň jídlo a pití na cestu (bylo to fakt milý). Odtud jsem jen chtěla přejít silnici na druhou stranu, a když mě na přechodě staví vyblejskaná Audina, slušně zamávám a jdu dál přičemž vykoukne z okýnka dvojice důchodců, kteří mi říkají, že mě do města hodí. Neváhám a celá šťastná nasedám a nemůžu uvěřit, jak jednoduchý to nakonec je.😃 Francis a Marifonc mě vyhazují v městě Cerbère a já přepisuji ceduli na město “Selva”. Po pár minutách mi zastavuje střelená, milá paní Monica (67). Přejíždíme francouzsko-španělskou hranici a jedeme do města “Portbou” . Ptám se Monici, proč jede do Španělska-odpovídá jednoduše “drinking” . Když se ptám proč nepije doma ve Francii, její odpověď je , že ve Španělsku je to levnější. Monica mě vyhazuje ve městě a zve mě na pivo. Dopíjím, loučím se, objímám se a jdu dál. Po chvilce stopování mi zastavuje Fabiana (22) a veze mě do města Llançà odkud pokračuji. Po několika krocích mi zastavuje suprácká rodinka David (44), Stela (43) a dvě děti. Vyhazují mě konečně ve městě El port de Selva odkud si stopuji auto do konečné zastávky, ale marně . Po půl hodině nic. Sedám si do trávy, vyčerpaně se sápu pro jídlo, který mi dal Alex a přemýšlím co si počnu. V tu chvíli v proti směru zastavuje dodávka, z který na mě mluví jistý muž. Nevidím je poprvé, projížděli tu před 20min a nevzali mě ! Alechandro (26) a Paula (30) se nade mnou slitovali. Vrátili se pro mě, protože prý měli špatný pocit z toho, že mě nesvezli a hodili mě do cíle, i když tam neměli cestu . Děkuji🙏💚

Závěr? Stopování mě obohatilo víc, než jsem čekala.

Neříkám, že je to nejbezpečnější způsob dopravy a nikoho k tomu nenabádám. Ale já stopování miluju. Sama beru stopaře a tahle zkušenost mi ukázala, že svět je plný dobrých lidí.

Spaní na pláži a první kroky

12. června 2022. Den, kdy začínám svůj první sólo přechod. Jsem naprosto nadšená, ale zároveň mám batoh těžší, než bych unesla a boty tak neohrabané, že se v nich sotva vleču. Ale jdu. Je šílené horko a první noc mi mravenci pokousali obličej. Stojím na pláži u Středozemního moře a před sebou vidím první kopec. A já? Já nemůžu. 😀

Fyzická kondice? Nula.
Těžké pohorky? Nejhorší volba.
Časté pauzy? Samozřejmost.
Batoh? Spíš domácnost na zádech. Chyběla mi už jen varná konvice a malý stůl do obýváku.

Ale vůbec mi to nevadí. Jsem přesně tam, kde jsem celé ty roky chtěla být. Konečně cítím svobodu. Konečně začíná moje cesta.

Voda

Tehdy jsem ještě nosila hydrovak s hadičkou, což jsem si v té době pochvalovala, protože voda byla pořád studená a nemusela jsem zastavovat, abych se napila. Ale! Po čase mě začalo nudit neustálé vyndávání všech věcí z batohu, abych se k němu dostala. Takže poslední dva roky už ho netahám a vystačím si s obyčejnou PET lahví, kterou mám po ruce v boční kapse batohu.

Co se týče filtrace vody, žádný filtr jsem neměla. Místo toho jsem si pořídila čistící tablety z army shopu – ty vojenské, co vydezinfikují i bahno. No… voda po nich chutnala jak z bazénu. Takže v horách jsem je nepoužívala vůbec a normálně jsem pila z horských potoků. Používala jsem je jen ve chvílích, kdy voda nebyla úplně křišťálově čistá – například na začátku trasy u Středozemního moře, kde bylo vody málo a ta, která byla, nevypadala úplně nejlíp.

Příběh:
Vyrážím od Středozemního moře, takže ty vysoké hory jsou ještě pěkně daleko a je to tady vyprahlé. Sluníčko peče jak trouba na 200 °C, a teploměr ukazuje kolem 41 stupňů. Nosím s sebou skoro čtyři litry vody, ale v tomhle horku je to prostě málo. Jedno ráno vyrážím ze Sant Quirze de Colera – benediktinského kláštera z 9. století, skrytého v katalánských kopcích, kde jsem spala. Přede mnou je nekonečný úsek bez vody. Část cesty vede dokonce po rozpálené silnici bez stínu a slitování. Už asi tři hodiny nemám ani kapku. Pusa suchá jak poušť, začínám se modlit, že snad někde zázrakem narazím na vodu. A co se nestane – asi za tři minuty vedle silnice leží PETka s vodou. Byla neotevřená, prostě čistý dar z nebes. Nevěřím svým očím, ale bez váhání ji beru. Sice je teplá jak čaj, ale piju ji s takovým vděkem, jako by to byla svěcená voda. O pár kilometrů dál zahlédnu ze svahu malý rybníček. Brčálník, řeklo by se, ale pro mě v tu chvíli rajská oáza. Dobíhám k němu a co nevidím – v průzračné vodě si plavou volně žijící želvy! Poprvé v životě je vidím ve volné přírodě. Zůstávám tam celý zbytek dne, protože slunce nemá slitování a tohle místo má všechno: vodu, stín i želví společnost. Takové brčálníky se pak začaly objevovat častěji. Pokaždé, když jsem na nějaký narazila, bez váhání jsem do něj skočila jako do vany, protože v tom horku nebylo nic víc osvobozujícího.

Magie z GR 11 – příběhy z cest

Na téhle cestě jsem zažila stovky nezapomenutelných momentů, potkala neuvěřitelné lidi a cítila pocity, které se nedají popsat slovy. Bylo to magické.

Ráda bych vám popsala všechno – od nejmenšího puchýře po největší životní uvědomění – ale upřímně, bylo by to delší než všechny díly Hobita. Přesto bych chtěla zmínit pár věcí, které mi utkvěly v paměti. Lidé na cestě byli neuvěřitelně vstřícní – několikrát jsem dostala jídlo a pití zdarma v restauraci, svačinu, peníze nebo drobné dárky jen proto, že mě obdivovali za to, že jdu sama jako žena. Jednou mě dokonce jeden kluk z Maroka pozval na večeři a nakonec jsem u něj mohla přespat, dát si sprchu a vyprat si oblečení. Taky jsem zažila svůj první pořádný hory-hlad. Na trase jsem zhubla asi 15 kilo a když jsem po týdnech dorazila do hotelu, koupila jsem si všechno, na co jsem měla chuť – od chipsů přes sušenky až po zmrzlinu – a cpala se s tím v posteli jako troll v jeskyni. Druhý den mi bylo tak špatně, že jsem si při dalším pobytu v hotelu nakoupila jen ovoce.

Byla to cesta plná překvapení, náhod a krásných setkání. A taky komárů, puchýřů a existenčních otázek každých 500 metrů. Ráda bych vám o tom jednou napsala víc – ne proto, že bych byla cestovatelský guru, ale protože věřím, že tyhle moje krásné i zoufalé momenty by mohly někomu otevřít oči, pomoct zbavit se strachu a třeba i inspirovat k tomu, abyste vyrazili taky. Třeba o tom jednou vyjde kniha. Kdo ví…

Jak dlouho jsem šla? Dny plné svobody

Šla jsem poměrně dlouho, ale vůbec mi to nevadilo. Nemám potřebu závodit a hnát se jen proto, abych byla nejrychlejší. Ráda se zastavím, kochám se, užívám si přítomný okamžik. Lehnu si do trávy a jen dýchám, jsem šťastná. Ať jde každý tempem, které mu vyhovuje. Samozřejmě chápu, že někteří lidé mají omezený čas a musí trek zvládnout během dovolené. Ale pokud nemusíte nikam spěchat, užijte si to podle sebe – ne podle toho, co říkají ostatní , kteří se rádi předhánějí, kdo kde bude dřív, kdo má lehčí batoh, lepší vybavení nebo rychlejší tempo. Kvůli tomu do hor nechodíme. Chodíme tam kvůli sobě.

Cesta mi trvala 39 dní. Ze začátku jsem pár desítek kilometrů přestopovala, protože bylo šílené vedro – přes 41°C – a v některých úsecích téměř žádná voda. Na takové podmínky jsem nebyla zvyklá, takže jsem se rozhodla tenhle úsek z La Jonquery do La Vajol přeskočit. Během trasy jsem si pak občas dělala i výlety mimo stezku, ale o tom až za chvíli.

Kde jsem spala?

Celou dobu jsem spala venku – pod širákem nebo ve stanu. Po cestě jsem narazila na několik refugi (horských chat), některé byly zdarma, a několikrát jsem v nich přespala. Někdy tam byly postele i matrace, jindy dokonce krb nebo jídlo, které tam nechali poutníci pro ty, co přijdou po nich. Placené refugi jsem nevyužila. Dvakrát jsem spala v hotelu – jednou v Andoře a podruhé ve městě Torla Ordesa, které leží mimo trasu. Potřebovala jsem si ale odpočinout, takže jsem si tam pěšky zašla a druhý den se vrátila zpět na stezku. Cena za hotel se snídaní se pohybovala kolem 1 500 Kč na noc.

Hodně lidí se mě ptá, jestli jsem se bála. Na začátku jo – přece jen to byla moje první noc o samotě v divočině. Ale asi po dvou nocích mi došlo, že se vlastně není čeho bát. Skutečné nebezpečí obvykle nečíhá v přírodě, ale spíš ve městech. Tam, kde jsou lidi. V přírodě se člověk může znovu napojit – na sebe, na okolní svět, na ten pradávný klid, který jsme někde během let ztratili. Tak jako to dělali lidé odjakživa, když ještě poslouchali srdce a přírodu.

Takže pokud vás brzdí strach, že se vám venku něco stane, zhluboka se nadechněte a pusťte ho. Ten strach není váš. Srnka na vás s nožem nezaútočí, pavouk vás nezastřelí a v noci vám do spacáku nevleze ani žádná mafie. Největší hrozba je, že vám ráno dojde káva. A to už je na hranici přežití. 🙂

Počasí na trase

Měla jsem štěstí na počasí, celý trail byl totiž slunečný. Vím ale o lidech, kteří šli trasu a celou dobu jim pršelo. U mě to bylo přesně naopak, měla jsem neustále horko, někdy až moc. Jak už jsem zmiňovala, prvních 14 dní, než jsem se dostala do vysokých hor, se teploty pohybovaly kolem 41°C ve stínu! Bylo to fyzicky extrémně náročné a vyprahlé úseky v nižších polohách daly tělu pořádně zabrat.

Když jsem se konečně dostala do hor, počasí bylo mnohem proměnlivější, ale většinu času krásné. Jedinou výjimkou byla šílená bouřka, kterou jsem zažila ve výšce 2 300 m n. m. 

Ráno jsem se probudila v Refugio de Angliós (mimochodem asi nejkrásnější nocovna na trase s úžasným výhledem) a už od rána pršelo. Vyrazila jsem v silném dešti a když jsem se škrábala na vrchol po náročném terénu, začalo se blýskat a hřmít tak, že jsem snad poprvé v životě měla opravdový strach o svůj život. Nahoře byla další refugi, Cap de Llauset, a já nevěděla, jestli se vrátit zpátky, nebo pokračovat dál. Nakonec jsem se rozhodla pokračovat a dělala slalom mezi blesky, které mi létaly nad hlavou.

Kromě této bouřky jsem ale přes den měla skoro vždy krásné počasí. Silné bouřky byly časté hlavně v noci – několikrát jsem se bála, že mi vítr odnese stan. 😀  Naštěstí se mi často podařilo strávit bouřlivé noci v nocovnách. Všechny tyto nocovny jsou vyznačené i v Mapy.cz, což bylo hodně užitečné. Kromě toho jsem si ve Španělsku koupila tištěnou mapu celé GR11, která byla sice docela těžká, ale obsahovala i nocovny, které Mapy.cz neznaly. Ukázalo se, že byla skvělým doplňkem k digitální navigaci a několikrát jsem i tyhle nocovny využila.

Jak jsem zvládala samotu – ticho, které léčí

Samota byla neuvěřitelná. Občas tíživá, ale krásná, osvobozující a čistá.

Na začátku jsem nevěděla, jaké to bude být sama tolik dní. Žádné zprávy, žádné hovory, žádná sociální interakce. Jen já, můj dech, kroky a nekonečné hory přede mnou. A víte co? Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Když jste na trailu sami, začnete vnímat věci jinak. Život zpomalí. Už se neženete za signálem, nikdo vás nevyrušuje, žádná zbytečná slova, žádné povinnosti. Jen vy a svět kolem vás. Přestáváte vnímat čas, dny se stávají obyčejnými úseky mezi východem a západem slunce. Uvědomíte si, že vlastně nic nepotřebujete – jen dobré boty, trochu jídla a střechu nad hlavou, když přijde bouřka.

Každý den jsem se probouzela do ticha. Ale nebylo to prázdné ticho – bylo plné zvuků přírody, šumění listů, potoka a ptačího zpěvu. A hlavně bylo plné mě samotné. Najednou jsem měla prostor slyšet vlastní myšlenky, urovnat si věci, na které v běžném životě nikdy není čas. Nikdo mi neříkal, kam mám jít, kdy mám vstát, jak rychle mám jít. Žádné očekávání, žádný tlak. Jen já a cesta, která se rozprostírala přede mnou.

A ano – občas mi společnost chyběla. Byly chvíle, kdy bych dala cokoliv za pár slov s někým dalším, za smích u večeře, za sdílení radosti z krásného výhledu. Ale i tohle bylo součástí cesty. Naučilo mě to vážit si lidí, vážit si sdílených okamžiků – ale zároveň nepotřebovat neustálou přítomnost někoho jiného, abych se cítila kompletní. Protože když zvládnete být sami, opravdu sami, a cítíte se v tom dobře, pak víte, že už nikdy nebudete osamělí. Samota v horách není prázdnota. Je to prostor, ve kterém konečně slyšíte sami sebe. A to je ten největší dar, jaký mi GR11 mohla dát. 

Poděkování:
Jak už jsem zmínila, celých 39 dní jsem šla úplně sama, a i když jsem si samotu užívala, někdy mi opravdu chyběla lidská přítomnost, nebo spíš jídlo.😀 Tohle ale byla moje cesta. Šla jsem ji vlastním tempem a podle vlastních pravidel. Během putování jsem si totiž ráda dělala výlety mimo trasu. Občas jsem si dala „zero day“ a stopem vyrazila do města. Vždycky jsem se ale po výletu vrátila přesně tam, kde jsem skončila, a pokračovala dál. Tímhle bych proto chtěla poděkovat všem dobrým lidem, kteří mě svezli mimo trasu – když bylo vedro k padnutí, když jsem zoufale toužila po studeném džusu, nebo když mě popadl hlad, co si říkal o burger. (Nejspíš si to nikdy nepřečtou, ale i tak…) Jednou mi třeba odešla nabíječka a já byla úplně ztracená – doslova. Bez těchhle milých duší bych neměla tolik zážitků, příběhů a důvodů k úsměvu. Značená trasa je fajn, ale to neznamená, že si občas nemůžete udělat odbočku – protože právě taková „pauza“ někdy přinese nové lidi, nové pohledy a nový vítr do plachet. Děkuju vám, že jste mě bezpečně a s úsměvem vzali s sebou. Díky vám byla tahle cesta ještě o kus krásnější.

Děkuju taky lidem, které jsem na cestě potkala – i když jich nebylo mnoho, každý z nich měl své místo v mém příběhu. Prvního, koho jsem na trailu potkala, byl Martin – zakladatel facebookové skupiny „Přechody hor s batohem“. Náhoda? Možná. Nejvtipnější na tom je, že nejvíc jsem pak potkávala Čechy, a se všemi jsem si skvěle popovídala – o trase, o horách i o životě samotném. Potkala jsem ale i několik cizinců – třeba dva starší Francouze, se kterými jsme se míjela skoro čtrnáct dní. Byli pomalí, stejně jako já 😀 Ale vytrvalí, a vždycky usměvaví. Takže pokud si myslíte, že trail není pro vás, protože jste „moc staří“, jste na omylu. Trail můžete jít v jakémkoliv věku – pokud vám slouží zdraví a nohy, všechno ostatní už je jen otázka odvahy a chuti zažít něco výjimečného. Takže i vám patří moje díky. Za sdílené chvíle, úsměvy a inspiraci. I vy jste obohatili můj trail – a stali se součástí cesty, na kterou nikdy nezapomenu.

Kolik mě cesta stála? 

Celá cesta mě vyšla cca na 15 000 Kč, což zahrnovalo hlavně jídlo, kávu a drobné radosti po cestě. Dvakrát jsem si dopřála ubytování v hotelu, což cenu trochu zvýšilo. Bez hotelů by mě celý trek stál jen kolem 10 000 Kč na 39 dní, což je neuvěřitelně málo, když vezmete v úvahu, že jsem byla skoro měsíc a půl na cestě.

Dálkový trek nemusí být drahý. Když spíte venku, jíte jednoduše a cestujete nalehko, můžete strávit týdny v horách za méně, než by vás stál běžný měsíční život ve městě, nebo na obyčejná týdenní dovolená.

Sólo cestování jako žena

Dlouho jsem se bála cestovat sama jako žena. Měla jsem předsudky, hlavně kvůli tomu, co se říká, že žena je zranitelnější, že může být snadnějším terčem, že se jí pravděpodobněji něco stane. Nejvíc jsem se obávala mužů a toho, že mi někdo ublíží nebo mě zneužije.

A pak jsem vyrazila. A zjistila jsem, že realita je jiná.

Během celé cesty se mi nic nestalo. Ani jednou jsem se necítila v opravdovém nebezpečí a všechny lidi, které jsem potkala, byli neuvěřitelně laskaví, ochotní a vstřícní. Samozřejmě vím, že ne všichni mají takové štěstí a že rizika existují. Ale zároveň věřím, že svět není tak nebezpečné místo, jak se nám někdy ostatní snaží namluvit. A i když mám někdy šílené nápady a miluju dobrodružství, vždycky zůstávám obezřetná. Nevystavuju se zbytečně riziku, nechodím do situací, které by mohly být nebezpečné, a hlavně poslouchám svůj instinkt.

Cestování mě naučilo důvěřovat lidem, ale zároveň si hlídat svoje hranice. Být otevřená, ale ne naivní. A hlavně – nebát se vyrazit, protože strach nás často brzdí mnohem víc, než samotná realita.

GR11 – cesta, která mi změnila život

Na závěr bych chtěla říct jedno – z GR11 žiju dodnes.

Tolik silných emocí, jako jsem zažila tam, jsem už nikdy necítila. Zažila jsem podobné momenty, ale žádný nebyl tak hluboký, tak opravdový. Možná to bylo tím, že to byla moje první sólo cesta. Možná tím, že jsem tam konečně našla samu sebe. A možná jsou Pyreneje prostě magické.

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem poprvé vkročila do vysokých hor a viděla divoké koně běžící po pastvinách. Na supy kroužící na obloze, krávy volně se procházející po stezkách, horská jezera třpytící se ve slunci., na ty silné bouřky, kdy jsem se ve stanu modlila, aby do mě neuhodil blesk. Na nocovny (refugi), které se objevily přesně ve chvíli, kdy jsem je potřebovala. Všechno mi vyšlo – počasí, zdraví, podmínky. Nic se mi nestalo. A když jsem poprvé spatřila oceán, měla jsem slzy v očích. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to dokázala. Ale zároveň mě zaplavil obrovský smutek z toho, že jsem v cíli a najednou jsem nevěděla, co dál.

Tehdy jsem ještě netušila, že o tři roky později budu psát svůj vlastní cestovatelský blog. Že se moje vášeň pro hory a dálkové traily stane součástí mého života. Že GR11 nebyl jen přechod Pyrenejí – ale začátek mé životní cesty. A přesně proto bych ji doporučila každému, kdo hledá něco víc než jen obyčejnou túru. Protože některé cesty nekončí tím, že dorazíte do cíle. Některé vás změní navždy.

GR11, děkuju ti. Za to, žes mě naučila, kdo jsem, co zvládnu a kam patřím. Za každé ráno v horách, za ticho, odvahu, smích i slzy. Zůstaneš navždy v mém srdci. 💚

Jak jsem se dostala domů?

Zpátky domů jsem se zase dostala zadarmo spolujízdou kamionem. Do města Hondarribia u oceánu, kde končí trasa, jel Míra, 25letý kamioňák z Česka, který mě nabral. Podívali jsme se spolu ještě do Portugalska, do města Porto, a odtud jsme jeli skoro týden do Česka. Bylo to super. Poprvé jsem viděla, jak to vypadá uvnitř kamionu, a hlavně jsem skoro celou cestu prospala. Děkuji Míro a šťastné kilometry!

Doma na mě čekalo nádherné překvapení od mojí milované kamarádky Hanky, Ondry a jejich nejmilejší Amálky – jediná Hanka totiž věděla, že se vracím, a celé to naplánovala jako oslavu mého šťastného návratu. Bylo to nádherné a moc vám za to děkuju. ❤️

Bonus

Jak dopadly zakopané věci?

Určitě vás napadlo, co se stalo s věcmi, které jsem zakopala u olivovníků. Možná si myslíte, že tam leží dodnes, ale ne, nenechala jsem je napospas osudu! 

Můj původní plán?
Až dojdu do cíle, vrátím se pro ně stopem. Ale!

V tu dobu moje úžasná kamarádka Terezka vyrážela na Santiago de Compostela, kam vyšla jen pár dní přede mnou, než jsem začala GR11. Po dokončení své cesty se vracela zpět ke Středozemnímu moři a procházela kousek od místa, kde jsem své věci zakopala – poblíž města Llançà. A tak mě napadlo – proč ji nepoprosit, aby mi je našla a přivezla zpátky do Čech?

Poslala jsem jí souřadnice a doufala, že je najde. O pár dní později mi volá přes videohovor – stojí na místě, ale netuší, kde má hledat. Začínám ji navigovat na dálku, popisuji místo, kde jsem věci zahrabala. A najednou vidím ten velký strom– BINGO! V tu chvíli vidím na kameře Terezčin obličej plný smíchu – věci jsou tam! Moje radost byla neskutečná. Jediný problém? Chudák Terezka nepočítala s tím, že ten pytel bude tak těžký!  Ale zvládla to a moje věci tak o pár dní později dovezla zpátky ke mě domů.

Děkuju, Terezko, jsi nejlepší! ❤️ I love you!

Vám děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud máte jakékoliv otázky nebo byste chtěli více informací, neváhejte mě kontaktovat:

📧 info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel