Základní info
Peaks of the Balkans je dálková turistická trasa vedoucí přes tři balkánské země – Albánii, Černou Horu a Kosovo. Je to okružní trek dlouhý přibližně 192 km, který propojuje jedny z nejkrásnějších horských oblastí regionu, známé hlavně jako Prokletije nebo Albánské Alpy. Na rozdíl od známějších alpských treků tu zažiješ opravdovou divočinu. Často potkáš víc ovcí a pasteveckých psů než turistů. Celý okruh se dá projít za 8–12 dní podle tempa a variant. K přechodu trasy je potřeba permit, který jsme si kupovali na Zbulu za 49 € pro dvě osoby (skoro nikdo, koho jsme na trase potkali, permit neměl).
- Délka trasy: cca 192 km
- Začátek: Okružná trek – nejčastěji start v vesnicích Theth (Albánie) nebo Plav (Černá Hora)
- Konec: Návrat zpět do místa startu
- Celkové převýšení: cca 8 000–10 000 m (dle variant)
- Nejvyšší bod: kolem 2 300 m (varianta přes Qafa e Pejes Pass)
- Doba trvání: 8–12 dní (dle tempa a variant)
- Státy: Albánie, Černá Hora, Kosovo
- Měna: Euro (v Černé Hoře a Kosovu), albánský lek (v Albánii), ale všude lze platit eury
- Vhodné měsíce: červen až září
- Možnosti přespání: my jsme spali ve stanu na divoko, možnost spaní v guesthous (ubytovny, restaurace po cestě)
- Náročnost: středně náročná, není potřeba speciální vybavení
- Dostupnost vody: dobrá (prameny, potoky)
- Zásoby jídla: Obchody na cestě skoro nejsou, doporučuji zásoby jídla, nebo hotovost na stravování v guesthousech
- Navigace: často není signál, doporučuji GPS/offline mapy
- Značení: bílo-červené, cedulky peaks of the balkans, celá trasy v mapy.cz
- Počasí: my jsme šli v červnu a měli jsme horko všech 16 dní
- Vhodné pro psy: Nedoporučuji vzhledem k vysokým teplotám, pastaveckým psům a pouličním psům
Proč právě Peaks of the Balkans?
POB jsme si vybrali, protože jsme chtěli poznat opravdový Balkán. Jeho drsné hory, odlehlé vesnice a hlavně místní lidi. Lákala nás myšlenka projít tři země pěšky, spát u pastevců a zažít pohostinnost, o které všichni mluví. Byla to naše cesta za dobrodružstvím i test, jestli je Balkán opravdu tak divoký a přívětivý, jak se říká. Byl? Dočti do konce a zjistíš to…
Kdy je nejlepší vyrazit?
Ideální je vyrazit mezi červnem a zářím, kdy jsou horské průsmyky bez sněhu. V červnu a září je méně turistů a jsou příjemnější teploty, zatímco v létě je třeba počítat s rychlými změnami počasí. My jsme vyrazili začátkem června a kromě nejznámějšího úseku kolem Valbonë jsme téměř nikoho nepotkali. Každý den jsme navíc bojovali s úmorným horkem, kdy teploty na sluníčku dosahovaly až 45 °C, a za celých 16 dní nám ani jednou nepršelo. Aktuální informace o trase můžeš zjistit ve facebookové skupině „Peaks of the Balkans“.
Vybavení
Můj aktuální gear list si můžete prohlédnout tady.
Jak jsme se dostali na start?
Ráno jsme plánovali jet z letiště do centra autobusem, ale nestihli jsme ho, takže jsme stopli auto za letištěm a nechali se odvézt na „autobusové nádraží“ v Tiraně (adresa). Autobusy tady nemají pevný jízdní řád. Mají jen cedule za oknem a řidiči hlasitě volají jména destinací, kam jedou. Tak si můžete vybrat z několika autobusů, který vám vyhovuje. Autobusy většinou neodjíždějí, dokud nejsou plné. Navíc cestou sbírají další pasažéry podle toho, odkud volají.
Nám se dokonce několikrát stalo, že se autobus vracel zpátky nebo zajížděl na nesmyslná místa, protože někdo zavolal, že nestihl odjezd. Řidič chtěl, aby byl autobus plný. Z Tirany do Shkodëru jezdí autobusy každou hodinu v celou.
Ze Shkodëru jsme pak pokračovali do Thethu, odkud se obvykle vyráží na trek, ale tyhle spoje jezdí asi jen dvakrát denně. Ve Shkodëru vás autobus vysadí u kruhového objezdu, kde si najdete další spoj. Místo v busu do Thetu nám zamluvil řidič, co nás vezl do Shkodëru. Cena jízdenky z Tirany do Thetu nás vyšla na 20€/os.
Upřímně, příště bych už stopovala rovnou až do Thethu. 😀 Cestování autobusem v Albánii je totiž samo o sobě zážitek. Autobus zastaví a zajede kamkoli, kde mu někdo zavolá, že ho nestihl. Takže jsme se několikrát vraceli zpátky do města a nabírali většinou místní, kteří bus nestihli. Celá cesta nám zabrala téměř celý den, ale rozhodně to stálo za to!
Voda a jídlo
Voda je na trase dostupná skoro všude – horské potoky, prameny i studánky jsou časté, takže stačí tablety nebo filtr a není nutné tahat velké zásoby (my jsme za celou dobu tablety nepoužili).
Jídlo je ale trochu jiný příběh a pro nás to byl kámen úrazu. Po celé trase prakticky nejsou žádné obchody, což jsme při našem spontánním nápadu nevěděli. Po pěti dnech nám začaly docházet zásoby, které jsme si koupili v Albánii a něco v Česku. Nakonec jsme to museli řešit jídlem v guesthousech (restaurace na trase, které jsou vytvořené pro tuhle trasu). Bohužel jsme brzy zjistili, že ceny pro turisty jsou všude dost přestřelené. Snídaně pro dva v Albánii nás vyšla na 26€, a to jsme dostali jen okurku, papriku, sýr, pečivo a trochu ovoce. Bez kávy, bez pití. Stejnou zkušenost jsme měli ještě dvakrát. Ceny se lišily jen minimálně.
Ukončení trasy
Trasu jsme ukončili po šesti dnech. A proč? Jednoduše proto, že byla komerční a natažená hlavně pro turisty, především Němce. Tentokrát jsme nechtěli jen přecházet hory, ale chtěli jsme poznat opravdový Balkán. Mysleli jsme si, že když půjdeme do hor, právě tam ho poznáme. A tady přišel největší kámen úrazu.
Byla to pravděpodobně naše chyba, že jsme si předem nic nečetli o trase a o ničem nevěděli. Nevím, jestli se to někde píše, a pokud ne, tak vám to napíšu já. Trasa je rozdělena na etapy. Vede z vesnice do vesnice, přičemž v horách nemáte možnost nic koupit, protože tam nejsou obchody. To jsme věděli, ale mysleli jsme si, že ty vesnice jsou obydlené místními lidmi. Jenže ty vesnice jsou tam „narafičené“ jen pro tuhle trasu a pro turisty.
Ceny byly proto pochopitelně mnohem vyšší, ale ne jen o pár korun, ale výrazně. Když nám začalo docházet jídlo, rozhodli jsme se jedno ráno dát si snídani v guesthouse, s tím, že se těšíme na něco domácího. Dostali jsme chleba, okurku, papriku a balkánský sýr. Ani pití, ani kávu. Cena? 26€ za dva lidi. Tohle jsme ještě dvakrát zopakovali. Večer nám za stejnou cenu přinesli nějakou polévku, která neměla chuť, byla červená a plavaly v ní fazole, a jako druhý chod kozí sýr, který hrozně smrděl, takže jsem ho vůbec nejedla, k tomu nastrouhané zelí a kousek pečiva.
Ráno jsme dali šanci ještě jinému guesthousu, kde byla stará babička, tak jsme si říkali, že to bude lepší. Tentokrát snídaně stála 14€, ale dostali jsme jedno vajíčko, papriku, chleba a nějaké sušenky a kávu. To bylo vše.
Trasou jsme ale ukončit nechtěli, tak jsme přemýšleli, jak to zvládneme se zásobami, které už téměř nemáme. Na konci dne jsme došli do Kosova k silnici, kde byla restaurace, a protože jsme měli asi posledních 30€ v hotovosti, báli jsme se, že nám to nebude stačit ani na jedno jídlo. A tady se to stalo. Jídlo tam stálo asi třikrát méně než v horách, protože už jsme byli v civilizaci, vedle silnice a restaurace nebyla jen pro turisty, ale i pro místní.
Dostali jsme tři čerstvé pstruhy z místního sádku, obrovský salát pro dva, talíř s hovězím, telecím, kuřecím i mletým masem a k tomu grilované brambory. K tomu čtyři piva, džus a vodu. To všechno za 25 €. Stejná cena jako snídaně v horách, kde jsme dostali jen kousek chleba a okurku. Právě tady jsme si řekli: Dost! Na tu trasu už se vracet nebudeme. A udělali jsme dobře. Od té chvíle jsme šli dál po vlastní ose, pěšky a stopem.
Co bylo dál?
Od chvíle, kdy jsme sešli z trasy, se všechno změnilo. Konečně jsme začali poznávat místní lidi. Hned ráno v Kosovu, když jsme se probudili, jsme měli namířeno do města Pejë. Šli jsme po silnici a auta nám začala sama zastavovat, ani jsme nemuseli zvednout ruku a za půl hodiny jsme byli ve městě. Tam jsme strávili den v hotelu a pak jsme se pěšky a stopem dostali během čtyř dnů přes Černou Horu až k moři do Albánie. Auta nás brala i přes hraniční přechody a všechno proběhlo bez problémů.
Stopování na Balkáně
Stopování na Balkáně je opravdu velmi jednoduché, obzvlášť v Kosovu. Někdy nemusíte ani zvednout palec a už se vezete. Místní lidé jsou štědří a velmi ochotní. Stalo se nám i to, že nás místní svezli i přesto, že tam cestu neměli, nebo že jeli v protisměru, otočili auto a hodili nás tam, kam jsme potřebovali.
V porovnání s místy, kde jsem zatím stopovala – Chorvatsko, Itálie, Rakousko, Španělsko, Norsko – se Balkán řadí mezi to nejlepší. I když místní skoro vůbec neumí anglicky, je to zábava. Znají česká a slovanská slova, takže jsme se vždy rukama nohama domluvili a bylo to skvělé. Takže díky všem, kdo nás vezli!
PS: Tímto ale nikoho nenabádám k stopování. Buďte vždy obezřetní a ne naivní. Když se vám někdo nebude líbit, nesedejte k němu do auta.
Kde jsme spali?
Když jsme přiletěli, první noc jsme strávili v hotelu, pak jeden den v Thethu, kde začíná trasa, také v hotelu, a jednou jsme přespali v hotelu v Kosovu. Během putování po Peaks of the Balkans jsme spali ve stanu na divoko. Když jsme pak pokračovali vlastní cestou z Kosova přes Černou Horu do Albánie, spali jsme také venku. Poslední týden jsme si pak zamluvili hotel u moře, kde nás ubytování vyšlo na 27 € na osobu za noc, včetně snídaně i večeře. Hotel měl krásný výhled na moře a byl přímo u pláže.
Kolik nás stál Balkán?
Celkem nás 16 dní, včetně letenek, přesunů přes hory, jídla, pití, 8 nocí v hotelu, vyšlo pro dvě osoby přibližně na 27 000 Kč. (13 500kč/os/16 dní = 843kč/den)
Závěr
Na začátku jsme si mysleli, že trek Peaks of the Balkans bude hlavně o setkávání s místními lidmi, ale nakonec se ukázalo, že je to spíš klasická turistická trasa, kde místní skoro nepotkáte. Pokud sem míříte hlavně za krásnými horskými scenériemi a chcete si dát pořádnou pěší túru, určitě je to skvělá volba. Ale jestli toužíte poznat skutečný balkánský život a potkávat místní, raději se vydejte jinam a projděte si Balkán po vlastní ose.
Tenhle kraj nás ale i tak nadchnul. Přestože je tam často trochu chaos a nepořádek, je to úplně jiný svět a jiný způsob života. Když se nad to dokážete povznést, zjistíte, jak jsou lidé milí, uvolnění a otevření. Místní si s vámi rádi popovídají, i když neumí anglicky, sami k vám přijdou a zajímá je, kdo jste a odkud jdete. Doopravdy se zajímají, ne povrchně. Upřímně, nepamatuji si, kdy se mi tohle stalo v Česku, že by ke mně někdo jen tak přišel, chtěl si povídat a opravdu ho to zajímalo a zároveň mám někdy chuť tohle udělat já, ale bojím se, že budu pro ostatní „divná“. Balkán nám připomněl, jak krásné je umět se zastavit a nebát se promluvit, třeba i s úplně neznámými lidmi. Možná bychom si z toho mohli vzít inspiraci – vždyť společně sdílíme jednu planetu – a občas se taky odvážit oslovit cizího člověka, usmát se, zeptat se, odkud jde a kam míří. Protože někdy stačí málo, aby se z obyčejného dne stal den neobyčejný
Balkán je místo plné opravdovosti, kde vás čeká spousta nečekaných setkání a zážitků. Stačí se tomu otevřít.
