Základní info
Alpe Adria Trail je perfektní dálkový trek pro začátečníky, kteří chtějí zažít kombinaci hor, řek, jezer, lesů a středomořského pobřeží. Dobrá infrastruktura, dostatek zásobovacích možností a skvělé značení z něj dělají jeden z nejdostupnějších evropských dálkových trailů.
- Délka trasy: 750 km
- Začátek: Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, Rakousko (úpatí Grossglockneru)
- Konec: Muggia, Itálie (Jaderské moře)
- Celkové převýšení: Přibližně 24 000 m
- Nejvyšší bod: Vršič Pass (1 618 m)
- Doba trvání: 30-43 dní – podle vašeho tempa
- Státy: Rakousko, Slovinsko, Itálie
- Měna: Euro
- Vhodné měsíce: Duben až říjen
- Náročnost: Středně náročná trasa, technicky nenáročná
- Dostupnost vody: Dobrá, možnost i doplnit ve vesnicích a městech
- Zásoby jídla: Skoro každý den ve městě
- Navigace: Dobře značená, ideální offline mapy – mapy.cz
- Značení: Logo Alpe-Adria-Trail na směrovkách a značení na zemi
- Počasí: Proměnlivé počasí v horách, časté slunečné dny
- Vhodné pro psa: Ano (pozor na teplé počasí v létě)
Co je Alpe Adria Trail?
Alpe Adria Trail je dálková pěší trasa dlouhá přibližně 750 km, která propojuje Rakousko, Slovinsko a Itálii. Začíná u Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska (3 798 m), a vede přes malebné horské oblasti, zelené údolí řeky Soča, slovinská jezera i vinařské oblasti v severní Itálii. Končí u azurového pobřeží Jaderského moře v italském městě Muggia poblíž Trieste.
Trasa je rozdělena do 43 etap, každá z nich měří mezi 17 až 25 km, což umožňuje flexibilní plánování. Cesta je ideální pro ty, kteří chtějí zažít kombinaci alpské divočiny, křišťálových jezer, hlubokých údolí, historických měst a středomořské atmosféry. I když není extrémně náročná, nabízí vše, co si člověk od dálkového treku může přát – hory, vodopády, vinice i moře.
Proč právě AAT?
Alpe Adria Trail jsme vybrali opět tak trochu naslepo. V té době jsem už bydlela na Lipně se svým přítelem, měla za sebou dva dálkové přechody – GR11 a GR221 – zatímco on s ničím podobným zkušenost neměl. Žil tři roky na Novém Zélandu, cestoval po Indii i Střední Americe, ale nikdy nešel tak dlouho pěšky.
Zpočátku se tvářil, jako když mu navrhuju pěší výlet na Mars. Ale díky mému nenápadnému (a velmi sofistikovanému) „podsouvání“ nápadu stylem „hele, jen si to zkus představit, jaká by to mohla být romantika…“, se mi ho nakonec povedlo přesvědčit. Přísahám, žádné mučení a žádný nátlak – jen trocha manipulace z čisté lásky. 😀
A protože jsem hodná (většinou), vybrala jsem trasu, která nebyla úplně na umření – jen 750 km. Pro začátečníka vlastně takový pohodový start… že ano? A tak bylo rozhodnuto. V červnu vyrážíme na Alpe Adria Trail!
Kdy je nejlepší vyrazit?
Nejlepší období pro přechod Alpe Adria Trailu je začátek června. My jsme byli v roce 2023 první, kdo trasu pod Grossglocknerem absolvoval, protože tam do té doby ležel sníh. Proto je vždy dobré si předem zjistit aktuální podmínky – ve vyšších polohách se může sníh držet ještě v létě. Pokud se ale rozhodnete neabsolvovat úsek pod Grossglocknerem nebo vynecháte první etapu, myslím, že můžete vyrazit klidně i dříve než v červnu.
Plánování a navigace
Trasu jsme nijak zvlášť neplánovali – celá je skvěle značená v Mapy.cz. Jediné, co jsme potřebovali, byly nějaké peníze, a ty jsme měli. Takže nás nic nedrželo. Stačilo jen opustit byt na Lipně, sbalit všechno do batohu a vyrazit. Žádné složité plánování, přesně tak, jak to máme rádi. Jen my, naše vybavení a 750 kilometrů neznámé cesty před námi.
Mapa trasy: Alpe Adria Trail (turistická trasa) • Mapy.cz
Vybavení
Tento rok jsem výrazně zredukovala svoji výbavu. Po předchozích zkušenostech jsem věděla, že méně je více, a tak jsem svůj původní 60l batoh vyměnila za 38l Osprey. Brala jsem si opravdu jen to nejnutnější. Po zkušenostech z GR11, kdy jsem musela část svých věcí zakopat, jsem se tentokrát rozhodla pro minimalismus.
(Teď mám svůj gear list jiný – některé věci zůstaly stejné, ale jiné jsem obměnila. Pokud vás zajímá, co s sebou nosím teď, podívejte se zde.)
Oblečení
- Jedny dlouhé kalhoty – obyčejné legíny
- Jedny kraťasy – sportovní
- Jedna sportovní podprsenka
- Dva páry ponožek
- Dvoje kalhotky
- Větrová bunda – úplně obyčejná
- Mikina
- Termotriko
- Tři trička
- Šátek a čelenka
- Trekové rukavice
- Plavky
Spaní
- Spacák – patizon D 290
- Karimatka Therm-a-Rest – mám ji dodnes a pořád drží!
- Tarp vážil asi 400 g a stavěl se pomocí trekové hůlky – bohužel si už nepamatuju značku, na konci trasy jsme ho někde ztratili
- plachta pod tarp kterou jsme koupili v decathlonu za pár korun
Vaření
- Plynová bomba
- Vařič
- Ešus
- Plastová vidlička a lžíce
Hygiena – minimalismus v praxi
Když jste na treku, hygiena se dostává na úplně jiný level – nebo spíš na úplné dno. Nemáte sprchu, voda je vzácnost a jakmile smrdí úplně všichni kolem, přestává to být problém. Ale pár základních věcí jsem přece jen měla a každý den využila:
- Kartáček na zuby
- Zubní pasta
- Mezizubní kartáčky
- Opalovací krém
- Mýdlo
Elektronika
Bez telefonu a navigace by to nešlo, takže jsem měla pár věcí, které mi usnadňovaly život na cestě:
- Kabely a nabíječky – protože baterka je na treku drahocennější než jídlo 😄
- Dvě powerbanky (celkem 20 000 mAh) – moje jediná záchrana na dlouhých úsecích bez elektřiny
- Čelovka – bez ní bych byla večer úplně ztracená
- Náhradní baterky do čelovky
- Stativ
Ostatní
- Léky
- Lopatka na zakopání bobků
- Pytlíky na odpadky
- Trekové hole
- Tablety na vyčištění vody
Jídlo
Na rozdíl od GR11 jsme tentokrát nemuseli nosit tolik zásob, protože skoro každý den byl po cestě obchod. Jenže jsem šla s věčně hladovým přítelem, takže jsme nakonec spíš nosili víc než míň.
Vařili jsme si různá trailová jídla na vařiči – třeba těstoviny s tuňákem nebo tortily plněné vším, co zrovna bylo po ruce. A když se naskytla příležitost, rozdělali jsme oheň – to byla teprve paráda.
Voda
Tehdy jsem ještě nosila hydrovak s hadičkou, což jsem si v té době pochvalovala, protože voda byla pořád studená a nemusela jsem zastavovat, abych se napila. Ale! Po čase mě začalo nudit neustálé vyndávání všech věcí z batohu, abych se k němu dostala. Takže poslední dva roky už ho netahám a vystačím si s obyčejnou PET lahví, kterou mám po ruce v boční kapse batohu.
Co se týče filtrace vody, žádný filtr jsem neměla. Místo toho jsem si pořídila čistící tablety z army shopu – ty vojenské, co údajně vydezinfikují i bahno. No… voda po nich chutnala jak z bazénu. 🤢 Takže v horách jsem je nepoužívala vůbec a normálně jsem pila z horských potoků.
Jak jsme se dostali na start
Trasa začíná u Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska. Do Rakouska, konkrétně do Zell am See, nás hodili přátelé, které Vašek poznal na Novém Zélandu. Mára a Bára si s námi udělali výlet a pak nás tam nechali – a my se odtud stopem vydali na start. Děkujeme – Kia Ora miláčci 🙂
Stopování na start nám zabralo asi dva dny. Aspoň měl můj kotník čas se trochu zotavit – udělala jsem si totiž výron ještě před odjezdem. Už podruhé těsně před dálkovým přechodem. Tyhle dva dny jsme přespávali na pastvinách pod širákem.
Před vstupem do Vysokých Taur, kde se Grossglockner nachází, je placená horská silnice Grossglockner Hochalpenstraße – za auto se tu platí kolem 50 eur. Měli jsme ale štěstí. Stopli jsme před bránou německý pár, Fritz a Heidi, kteří nás vzali s sebou. Společně jsme ještě projeli několik nádherných horských vrcholů, než jsme konečně dorazili na Grossglockner.
A jsme tady, na začátku cesty! 750 kilometrů před námi, batohy na zádech a taky jedna výzva navíc – otestovat náš vztah, protože jsme spolu teprve pár měsíců. Bude to určitě skutečná a užitečná zkouška!
Průběh cesty a počasí
Alpe Adria Trail je navržený především pro rekreační turisty, takže je vhodný i pro začátečníky. Trasa vede převážně mimo vysokohorské oblasti a snaží se udržovat mírné převýšení, což umožňuje pohodlnou chůzi bez potřeby horolezeckých dovedností.
Počasí nám většinu času přálo, ale občas nás zastihly i pořádně divoké bouřky – s krupobitím a silným větrem. Nejhorší bouřku jsme zažili na hranici Rakouska a Slovinska, naštěstí u nocovny. Ráno přišla taková bouře, jakou jsem snad ještě nikdy nezažila – obrovské kroupy, vítr, blesky. Byli jsme na hřebeni v nadmořské výšce 1580 m n. m., a tak nám nezbylo nic jiného než zůstat v nocovně celý den a ještě jednu noc navíc.
Příběhy z cest
Dálkový trail nám přinesl spoustu nezapomenutelných příběhů – některé úžasné, jiné trochu komplikované. Například můj zničený telefon, kvůli kterému nás pak čekalo pár starostí, nebo silné bouřky v horách. Na druhou stranu, jsme ale potkali i skvělé lidi. Celé Rakousko je plné úžasných, pohostinných lidí. Mnohokrát nás vítali na svých polích a zahradách, kde jsme mohli přespat. Trasa nás vedla malebnými zapadlými vesničkami, kde bylo neuvěřitelně příjemné procházet a nasávat místní atmosféru. Jednou nás dokonce rakouská rodina pozvala k sobě domů.
Příběh:
Byli jsme jedenáctý den na cestě. Bylo vedro. Takový to vedro, kdy máš pocit, že se ti rozteče obličej, mozek i mobil. A právě ten mobil – můj věrný parťák – si řekl, že už toho má dost, a prostě se rozbil. Samozřejmě už na začátku trasy. Tak jsme ho chtěli opravit, což se nám kupodivu povedlo, ale radost trvala jen pár dní, protože se pak rozhodl umřít znova. Řekli jsme si, že to už nemá cenu a že půjdu prostě pro nový. Nejbližší město bylo Spittal an der Drau, tak jsme se rozhodli sejít z trasy a dojít tam. Žádná velká zacházka to nebyla. Jdeme tedy pomalu do města a v malé horské vesničce Allesbauer, jsme potkali mladého kluka z Německa, jmenoval se Emil a šel taky Alpe Adria Trail, a tak jsme s ním na chvilku zašli na pivo. To bylo fajn. Ale pak jsme museli zas vyrazit. Blížil se večer, byli jsme už pěkně utahaní a pořád jsme to měli do města asi dvě hodiny. Bylo asi pět odpoledne a už jsme tak nějak začínali pochybovat, že tam dorazíme za světla. Vašek měl hrozný hlad a začal být tak trochu protivnej. Jako fakt. 😀 Řekněme, že jeho nálada připomínala ženu, která má PMS, hlad a zrovna jí někdo snědl poslední čokoládu. A já ho samozřejmě místo uklidňování schválně provokovala, protože proč ne, že jo – „Mňam, svíčková… mňam, knedlíky s uzeným… páreček, řízeček, bramborový salát…“ – prostě taková ta klasická trailová podpora plná lásky a empatie. 😀 No a pak jsme se tak courali městem Seeboden, slunce už bylo skoro pryč, začalo se šeřit a my procházeli kolem dětského hřiště, kde u jednoho domu postávala parta chlapů. Jeden z nich se na nás fakt zvláštně díval, takový ten typ pohledu, co tě nutí zrychlit krok. Tak jsme radši přešli hřiště a šli jsme dál na silnici – a najednou se ten chlap objeví na silnici taky. Normálně přeběhl přes zahradu, jen aby nás zastavil, a ptá se, kam jdeme. Tak mu říkáme, že jdeme do Spittalu, že tam někde přespíme, koupíme mobil, dáme si jídlo a hlavně pivo, protože máme fakt šílenej hlad a žízeň. A v tu chvíli, jakmile zaslechl slovo pivo, úplně se mu rozzářil obličej a povídá: „Nechcete na pivo ke mně na zahradu?“ A my že jo! Za chvilku přišla i jeho rodina – dvě děti, manželka, bratr a bratrovo manželka a všichni nás přivítali, jako bychom byli staří známí. Dave, tak se jmenoval, byl neskutečně pohostinný. Hned připravil večeři, pivo, usadili nás na terase a dlouho do noci jsme si povídali o životě a cestování. Fakt jsme se cítili jako doma. Nabídl nám i nocleh, ale protože jsme byli jako prasata a nechtěli jsme vyjít ze cviku, postavili jsme si radši tarp u něj na zahradě. Ráno nás s manželkou vzbudili a připravili snídani. Chápete to? Snídani. Pro dva totálně špinavý a zpocený cizince. A když jsme se pak chystali vyrazit, Daveho manželka nám jen tak mezi řečí strčila do ruky sto eur. “Na cestu,” řekla. Já jsem zůstala stát s pusou dokořán a srdcem na kaši. To je přesně ta chvíle, kdy ti dojde, jak neuvěřitelně krásný lidi pořád existují. Kdy si řekneš, že tenhle svět je vlastně v pořádku, jen ho musíš více objevovat. A i když jsme kolem jejich domu šli jen kvůli rozbitému mobilu, našli jsme něco mnohem cennějšího. Důvěru, laskavost a takový ten nenápadný zázrak, co se ti stane jen tehdy, když to vůbec nečekáš. Takže děkuju, Dave. Vám všem. A děkuju i trailu, že mě zase dovedl k lidem, co mi připomněli, proč tohle všechno vlastně dělám.
Mám v zásobě spoustu dalších příběhů a moc ráda bych se o ně s vámi podělila. Ale zajímá mě – baví vás to? Chtěli byste víc dobrodružství z cest? Napište mi klidně na e-mail info@vandrak-travel.com nebo na Instagram @vandrak_travel. Budu ráda za každou zprávu, zpětnou vazbu i sdílení vlastních zážitků.
A kdo ví… možná jednou vyjde kniha se všemi magickými momenty, které jsem během dálkových treků a cestování zažila. Věřím, že by vám ukázala, jak krásnou planetu máme a že dobro v lidech stále existuje.
Jak dlouho jsme šli?
Celou trasu jsme šli přibližně 36 dní. Nikam jsme nespěchali – kochali jsme se krajinou, poznávali jeden druhého a užívali si každý moment.
Nemám ráda spěch. Když člověk chvátá, často přehlédne to nejhezčí – zvuky lesa, ranní mlhu nad horami, úsměvy lidí, které potkáte cestou. Díky tomu, že jsme neměli žádný pevný plán, jsme si mohli dovolit jít vlastním tempem. Žádné honění kilometrů, žádný stres. Jen my, cesta a přítomný okamžik.
Navíc jsme se nedrželi pevně daných etap. Někdy jsme šli dál, jindy jsme si udělali pauzu na krásném místě, kde se nám líbilo. Šli jsme tak, jak jsme to cítili. A přesně o tom pro mě dálkové treky jsou – být tady a teď, nechat se vést cestou a užívat si každý krok. Když jsme pak dorazili do cíle do města Muggia, strávili jsme několik dní v psím parku na pláži a oslavovali. Pak nás přepadla chuť na chorvatské ražniči a čevapčiči, takže jsme stopovali do Chorvatska.
Kde jsme spali?
Trasa vedla přes tři země – Rakousko, Slovinsko a Itálii, kde je spaní venku většinou oficiálně zakázané nebo přísně omezené. My jsme ale i tak spali pod širákem, vždycky se souhlasem majitele pozemku. Jednou jsme dokonce narazili na malou nocovnu přímo na hranici Rakouska a Slovinska. Ve všech třech zemích jsme potkali spoustu milých lidí, kteří nám nabídli místo na přespání – někdy i sprchu nebo večeři. Důležité je být ohleduplný, uklidit po sobě a chovat se s respektem. Ale to, doufám, všichni moc dobře víte.
Kolik nás to stálo?
Přesnou částku si už popravdě nepamatuju, ale celou cestu jsme spali venku – pod širákem nebo pod tarpem. Ani jednou jsme neplatili za hotel nebo ubytování, což nám výrazně snížilo náklady.
Odhaduju, že nás celý trek ve dvou vyšel na cca na 17 000 Kč, možná i méně. Nepořizovali jsme si žádné luxusní jídlo v restauracích ani zbytečnosti, jen to, co bylo potřeba. Každopádně to, kolik vás bude dálkový trek stát, je jen na vás. Můžete ho zvládnout levně jako my, nebo si dopřát více komfortu – záleží jen na vašem stylu cestování.
Hike a vztah
Když jste ve správném vztahu, necítíte strach. Nepřemýšlíte, jestli to zvládnete – prostě víte, že všechno bude v pohodě. Před několika lety, když jsem šla GR221, nebyla jsem tam se správným člověkem. V tu dobu jsem si myslela, že ano, ale zpětně už to vidím úplně jinak. Celkově na ten trek nemám moc dobré vzpomínky. A právě proto pro mě bylo tohle všechno tak jiné.
Vašek je zlatíčko. Skvělý kluk, kamarád, parťák a přítel v jednom. A i když jsme spolu tehdy nebyli dlouho, nějak hluboko uvnitř jsem prostě věděla, že to bude dobré. A taky bylo. Každému páru bych dálkový trail doporučila. Protože tam prostě neokecáš nic. Žádné „všechno je v pohodě“ s úsměvem, když zrovna brečíš hlady, jsi celý mokrý a máš puchýře až za ušima. Na trailu jsi prostě ty – ve své nejpravdivější podobě. A to samé platí i o tom druhém. Vidíš ho v těch nejhezčích i nejhorších chvílích. A možná i díky tomu jsme spolu doteď. Už 2,5 roku. A to ne tak, že spolu trávíme večery po práci a víkendy. Ale tak, že jsme spolu každý den, každou hodinu, 24/7.
A to je, přátelé, trochu jiný level vztahu. 😄
Protože být spolu doma, v pohodlí, s pračkou, postelí, teplou sprchou a 8hodinovou pracovní pauzou je fajn. Ale být spolu nonstop na cestách, spát v lese, řešit zimu, bouřky, déšť, hlad, vyčerpání, ztracené značení, nebo prázdnou plynovou bombu – to je prostě jiná škola. A Vašek? Ten to zvládl se mnou. I přes moje neustálé přemlouvání „pojď, ještě jen jeden kopeček“, zatímco on už pomalu ani nemluvil.
Takže Vašku, děkuju. Za trpělivost, smysl pro humor, za to, že jsi mě nezabil, když jsem ti po šesté řekla, že už jsme „skoro tam“. Za to, že jsi nezdrhnul, když si měl hory-hlad a přitom jsem ti z lásky recitovala složení všech českých omáček. A hlavně – že jsi do toho se mnou šel. Byl to jeden velký romantický trek. S hvězdami a měsícem nad hlavou, mezi loukami a kopretinami, a srdcem plným svobody.
Závěr
Na závěr bych chtěla říct jedno – pokud vás láká dálkový trek, ať už sami nebo s parťákem, prostě vyražte. Je úplně jedno, jestli půjdete sólo, s kámošem nebo s někým, koho milujete – hlavní je, že si to užijete po svém. Ale pokud máte po svém boku člověka, se kterým můžete být naprosto sami sebou (i když už pátý den smrdíte jako mokrej pes), je to fakt dar. A já jsem vděčná, že jsme se na Alpe-Adria Trail vydali spolu.
Po 36 dnech jsme dorazili do cíle – unavení, špinaví, ale plní radosti a vděčnosti. A co jsme udělali jako první? Vrhli jsme se do moře! Bylo to osvěžující, symbolické… a až moc teplé. 😀 Ale ten pocit byl k nezaplacení.
Alpe-Adria Trail byl ideální hike pro začátečníky – skvěle značený, fyzicky zvládnutelný, a přitom nabízel dechberoucí výhledy a neskutečně rozmanitou krajinu. Ať už se vydáte kamkoliv, nezapomeňte zpomalit. Dívejte se kolem sebe, nasávejte atmosféru, dejte si zmrzlinu v horské vesničce nebo si zazpívejte v dešti. Dálkové traily nejsou jen o kilometrech, ale hlavně o zážitcích, které si nesete s sebou ještě dlouho poté.
A kdo ví, třeba se i vy zamilujete do magie dlouhých treků, jako můj Vašík.
Děkuji, že jste dočetli až sem. Pokud máte jakékoliv otázky nebo byste chtěli více informací, neváhejte mě kontaktovat:
📧 info@vandrak-travel.com
📸 Instagram: @vandrak_travel
Bonus pro vás
Pokud byste chtěli nahlédnout alespoň trochu do toho, jak vypadal náš přechod Alpe Adria Trail, sestříhali jsme video na YouTube. I když jsme naprostí amatéři, myslím, že se nám to povedlo! 😊 Není to komentované, jsou to spíše autentické zážitky a krásy přírody.
Podívat se můžeš zde: Pěšky k moři – Alpe Adria Trail – FILM
